Lenka Šedivá

„Beru to s respektem a vůbec ne jako samozřejmost.“

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli chci děti a kdy by to případně mělo být. Nikdy jsem si nepředstavovala sebe v roli mámy, naopak důležité pro mě bylo studium, cestování a pak práce. Ani jako malá holka jsem si moc nehrála s panenkami, místo toho jsem snila, že jsem jako Petr Pan a létám po Zemi Nezemi nebo třeba na školní karneval jsem šla převlečená za Zorra mstitele. Zkrátka, ne úplně maminkovský typ.

No a pak to nějak přišlo. S manželem jsme dva roky žili v Londýně a až tam se to zlomilo – uvědomili jsme si, že je možná čas na trochu jiné dobrodružství než jsme zvyklí. Řekli jsme si, že pokud se budeme založení rodiny bát, budeme ho odkládat donekonečna a to ani jeden z nás nechtěl. V té době jsme už oba měli dobrou práci a zázemí, takže o miminko bychom se už dokázali postarat. Zároveň jsme věděli, že nechceme mít miminko v Anglii (byli jsme tam kvůli manželově práci jen na omezenou dobu), takže jsme se snažit začali hned po návratu do Česka, někdy v únoru.

Já jsem předtím byla měsíc na Slovensku u své mladší sestry, která měla v té době půlroční miminko a musím říct, že jsem si u ní odbourala spoustu strašáků, které jsem o porodu a mateřství měla… tahle změna nastavení hlavy asi taky pomohla k tomu, že jsme miminko počali docela rychle – měli jsme štěstí a jsem za to moc vděčná, znám totiž spoustu párů, kterým to tak snadno nešlo, beru to s respektem a vůbec ne jako samozřejmost.

„Začala jsem na sobě pracovat, snažit se vidět hlavně to hezké…“

Období snažení si pamatuju jako strašně hezké, moc jsme o tom nepřemýšleli a pak jsem pocítila první náznaky, že je něco jinak: manžel si třeba všiml, že mám teplé ruce, zatímco on šel v rukavicích a klepal se zimou. Těhotenský test jsme si koupili se slovy: “Tak to zkusíme, aspoň si vyzkoušíme, jak to funguje”. No a objevily se dvě čárky!

Těhotenství jsem se nejprve bála, bála jsem se, že strašně přiberu, že mi bude špatně, co všechno to udělá s mým tělem, že mě každý bude brát jen jako “těhuli” a “mámu”, což pro mě bylo nepředstavitelné… Ale pak jsem si řekla, že takhle to deset měsíců opravdu nemůžu brát, protože bych se zbláznila. Začala jsem na sobě pracovat, snažit se vidět hlavně to hezké a kromě citlivosti na zápachy ze začátku těhotenství (kdy jsem třeba manželův oblíbený parfém nazvala stařeckým pižmem nebo kdy mi zničehonic začalo smrdět naše štěňátko) jsem si to začala docela užívat. V pátém měsíci jsme třeba vylezli na tatranský štít, ještě v devátém jsem pracovala a psala, chodili jsme často na procházky. Pomohlo mi také najít si dulu, ke které jsem chodila na konzultace a těhotenskou jógu, párkrát jsem byla plavat.

Komplikace jsem neměla naštěstí žádné, Kubík si ve mě hezky rostl a měla jsem fakt hodnou paní doktorku, která mi říkala: “Těhotenství není nemoc”. Její přístup, humor empatie byly hlavně na konci těhotenství důvod, proč jsem se při odchodu z poradny usmívala. A pak si pamatuju ultrazvuk těsně před termínem – miminko si cucalo palec a mě to strašně dojalo, uvědomila jsem si, že tam je opravdu malý človíček a že je v pořádku, že jsme to zvládli a zvládneme!

Na porod jsem se připravovala dlouho, protože nesnáším nemocnice a ze začátku jsem z toho měla hrozný strach. Řekla bych, že to byla desetiměsíční práce, ale výsledkem je, že z porodu nemám trauma, takže mise byla úspěšná a i takový strašpytel jako já to může zvládnout! Snažila jsem se hlavně vyhýbat diskuzím a děsivým příběhům z mého okolí (od žen, které trauma měly).

To jsem filtrovala. Místo toho jsme s manželem šli na předporodní kurz, našli jsme si dulu na doporučení od známých a věnovala jsem čas výběru porodnice, abych měla jistotu, že pojedeme někam, kde mají dobrý přístup. 

„Naše dula byla klidnou sílou, která nás prováděla.“

Volba padla na Vyškov, na který jsme slyšeli spoustu dobrých referencí, líbilo se mi, že respektují přirozené porody, volbu porodní polohy a alternativní metody tišení bloesti. Největší strach jsem měla z nástřihu, konkrétně z představy, že mi to někdo udělá “preventivně” nebo bez mého souhlasu. Cvičila jsem proto s Anibalem, dělala si masáž hráze a bylinnou napářku. Řekla bych, že mi to pomohlo hlavně psychicky, vědomí, že aspoň něco málo jsem udělala, i když ve finále to nemusí dopadnout podle mých představ (pokud by třeba miminko nebylo v pořádku, tak bych snad nebyla proti ničemu).

K dule jsme chodili na konzultace, vždy nám dobře poradila – manžela naučila, jak mě masírovat až začnou kontrakce, ukázala mi cviky na má záda, pomohla nám napsat porodní plán a celkově byla takovou klidnou sílou, která nás prováděla: nebyli jsme v tom sami. Byla dost pragmatická, netlačila nás do ničeho moc ezoterického a neustále čerpala ze svých zkušeností od porodů. 

Rodila jsem dva dny po termínu, což pro mě bylo trochu stresové, poslední dny jsem byla jak na drátkách, v den porodu jsme ještě byli v lese, protože jsem nedokázala jen tak čekat. Kontrakce mi začaly kolem čtvrté, hned od začátku byly pět minut po sobě a docela dlouhé, ale věděla jsem, že nemáme panikařit a nebyly vůbec silné, takže jsem jen poprosila manžela, aby ukončil práci (pracoval z domu), uvařili jsme si svařák a koukali na Harryho Pottera. Bolesti jsem od začátku měla do zad a sílily, ale mezitím ještě přijeli kamarádi vyzvednout našeho psa na hlídání a až pak jsme volali dule, která poradila ještě počkat. Do porodnice jsme vyrazili po půlnoci, když už jsem kontrakce doma rozdýchávala, ale bohužel tím, jak byly křížové, poslali nás ještě na pár hodin domů… Vrátili jsme se pak až kolem sedmé ráno a už si nás tam nechali. 

Miminko bylo v pravém zadním postavení, což znamenalo, že muselo dorotovat o 135 stupňů, aby se mohlo narodit. Tím pádem můj porod byl o to delší a bolestivější, i proto jsem ráda, že u toho byla dula a můj manžel, kteří mi celou dobu pomáhali polohovat, ulevovat od bolestí a vůbec mě podpořit. Skvělé byly i porodní asistentky (vystřídaly se u nás dvě), které byly laskavé, neustále mi říkaly, že si vedu dobře a každý krok s námi konzultovaly. Od bolesti jsem dostala jen jednu injekci, jinak jsme bolesti tlumili hlavně ve vaně, masážemi a polohováním… navzdory špatnému postavení a pomalému otevírání porod vždy v nějakém momentu poskočil a jediné, co bylo fakt nečekaně silné, byly křížové bolesti, které jsem měla celou dobu.

„Koukli jsme se s manželem na sebe a oba jsme se rozbrečeli, byl to neskutečně silný moment, na který nikdy nezapomenu.“

Pomohlo mi, když mi dula řekla, že tahle bolest není špatná, je dobrá, protože znamená, že porod se nezastavuje, že miminko rotuje, jak má a že tu brzy bude s námi. Učila mě správně dýchat a každou kontrakci jsem si prodýchala a pomáhala si i zvukem při výdechu. U porodu jsem měla i vlastní hudbu a aroma olejíček, pro někoho je to možná zbytečnost, ale já jsem vůni a hudbu hlavně během dlouhé první doby porodní vnímala a mezi kontrakcemi jsem si pobrukovala své oblíbené písničky. Manžel byl ukázkový, díky dule vždy věděl, co má dělat a aktivně se zapojoval.

Po dlouhých hodinách konečně byl čas tlačit, zkoušeli jsme najít vhodnou polohu a nejlepší pro mě a miminko byla taková, ve které nám pomohla i gravitace. Nakonec jsem rodila na porodní stoličce, v manželově náručí. Syn se narodil v sedm večer, takže porod trval 12 hodin (plus 14 hodin kontrakcí doma) – ke konci jsem si myslela, že to opravdu nedám, že doslova padnu vyčerpáním. Pomohlo mi sáhnout si na hlavičku a podpora porodní asistentky, duly a manžela, kteří mi říkali, jak jsem statečná a že si vedu dobře. Tlačila jsem podle pocitů, na poslední kontrakci jsem zatlačila třikrát a malý vyklouzl na svět. Koukli jsme se s manželem na sebe a oba jsme se rozbrečeli, byl to neskutečně silný moment, na který nikdy nezapomenu. Kubík byl v pořádku a od té chvíle na ničem jiném nezáleželo. Byl nám dopřán dlouhý nepřerušovaný bonding, malý se přisál, u vážení a měření byl manžel a pak byl s námi i ubytován na pokoji. Takže první chvilky byly opravdu intimní, krásné a naše. 

„Necítím trauma nebo bolest, ale respekt k tomu, co mé tělo dokázalo!“

Vím, že porod nemusí dopadnout tak, jak si to přejeme, může se vše zkomplikovat nebo narazíte na nesympatický personál, já ale musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Porod byl bolestivý a náročný, ale lidé kolem nás nám umožnili ho prožít bez traumat a přivést na svět miminko, které by se v jiné porodnici pravděpodobně narodilo císařem nebo po spoustě umělých zásahů… Jsem strašně vděčná, že to nebyl náš případ a že to jde i takhle! Bylo by skvělé, kdyby takových lidí bylo více. Dlouho budu například vzpomínat na to, jak jsem ležela ve vaně, měla pocit, že tu bolest už dál nevydržím a porodní asistentka, která odcházela domů, vedle nás klečela, hladila mě po rameni a říkala mi, že to zvládám a že jsem silná. Tak se teď i cítím, když si zpětně na porod vzpomínám – necítím trauma nebo bolest, ale respekt k tomu, co mé tělo dokázalo! Kromě toho jsem vděčná i za to, že s námi u toho byla dula, dosud jsem toho o této profesi moc nevěděla a teď vím, že to jsou moudré ženy, které dokážou ženu opravdu podpořit ve chvíli, kdy to nejvíce potřebuje a je zranitelná…

Ve Vyškově jsme zůstali čtyři noci a Kubíka jsme měli celou dobu u sebe. Tím začalo šestinedělí, které pokračuje ještě teď (článek píšu devět dní po porodu). Zaskočilo mě hlavně to, že kojení není vůbec tak snadné a samozřejmé, jak bych se domnívala. S miminkem se pořád seznamujeme a zatím nám to jde, ale jsou i chvilky, kdy si nevíme rady a bude jich ještě spousta. Náš svět se v podstatě zmenšil na gauč, na kterém se mazlíme, kojíme, brečíme… Jsem zvědavá, co přinese každý další den, nic si neplánujeme a užíváme si nové dobrodružství. Kubík je v mých očích hrdina, malý krasobruslař, který v mém bříšku musel udělat piruetu, aby se narodil. Už vím, že jsem nerodila jen já: on “makal” spolu se mnou a teď je tu s námi, voňavý a perfektní… Říkám si, že ta holka, která si nehrála s panenkami, by teď asi jen koukala… i když Zemi Nezemi hledám pořád 🙂

Lenka Šedivá