Michaela Ulčová

„Zjistila jsem, že miminko se zkrátka naplánovat nedá.“

O miminko jsme se začali snažit přibližně měsíc před svatbou, brali jsme se v dubnu 2013 a já si plánovala, že o prázdninách už budu určitě těhotná. Bylo nám s manželem 23 let, antikoncepci jsem brala pět let a všude jsem slýchala, že po vysazení to jde hned, jsme mladí, určitě nebude žádný problém. Jsem celkem plánovací typ, a tak jsem očekávala, že dítě prostě zapadne do našich plánů – dovolená, zasnoubení, svatba, státnice, miminko, manžel nastoupí po studiu do práce a já dokončím navazující studium dálkově s miminkem v náručí. Bohužel (zpětně vím, že to tak mělo být) jsem zjistila, že miminko se zkrátka naplánovat nedá a cesta k němu bude nejspíš delší, než jsem si představovala. 

První tři cykly po vysazení proběhly v pořádku. Další měsíce se však ovulace a následně ani menstruace nedostavila. Zpočátku jsem si kupovala ovulační testy, ale s ohledem na jejich cenu jsem později přešla na měření bazální teploty, kontrolování čípku, hlenu atd. Zhruba po půl roce nepravidelného cyklu bez MS (cykly jsem měla i 50–60 dní) jsem se koncem roku 2013 objednala na gynekologii. Po všech vyšetřeních mi byl zjištěn syndrom polycystických ovarií (PCOS), manžel měl spermiogram v pořádku. Tím začalo období doktorské. Lékař to podle mě pojal jako sportovní utkání, nasadíme hormony – troje – a ono to určitě vyjde. V půlce cyklu jsem musela jezdit na měření folikulů, jestli nějaké vajíčko dostatečně vyrostlo, pak si užít romantické chvíle s manželem, protože teď je zkrátka správný čas, pak v případě pozitivního testu volat a objednat se na kontrolu a v případě negativního testu se opět objednat na další cyklus hormonální léčby, na ultrazvuk, pro recept na další léky a tak stále dokola. Celkem jsme absolvovali čtyři řízené cykly.

Na léčbu jsem reagovala relativně dobře, ovulace se dostavila, mám ji i celkem bolestivou, takže jsem ji už poznala i bez testů, ale miminko stále nepřicházelo. Psychicky jsem se ale dobře necítila. Větu „nesmíš na to tolik myslet“ jsem nenáviděla, jak kdyby to asi šlo, že… Všude jsem viděla jen těhotné a kočárky, po svatbě se plno lidí ptalo, tak co miminko, kdy bude? Do toho všechno tak řízené a na povel, že jsem po roce snažení řekla dost a zkusila to z jiné strany. Vysadila jsem všechny prášky a tajně doufala, že tělo bude fungovat. Absolvovala jsem kyneziologii, která mi hodně pomohla se hodit do relativní pohody a uchýlila jsem se k alternativní cestě. Potkala jsem zajímavé lidi se stejným problémem, začala jsem se věnovat více sobě a snažila se odpoutat od neustálého myšlení na miminko. Zkusila jsem své tělo podpořit bylinkami.

„Brala jsem to jako vítězství, a i kdyby to nedopadlo, zjištění, že vůbec můžu otěhotnět, bylo naprosto úžasné.“

Rok 2014 byl pro mě psychicky poměrně náročný. Veškeré léčitelství bylo i poměrně drahé, cyklus mě stále zlobil, špinila jsem i dva měsíce v kuse, pak jsem většinou vyrazila k lékaři pro injekci na vyvolání menstruace nebo na zastavení krvácení. Začátkem roku 2015 jsem objevila hormonální jógu. Ze zahraničních zdrojů – protože u nás se PCOS řeší pouze v případě, že chcete otěhotnět, pokud ne, berete hormony nebo antikoncepci, které uměle simulují cyklus  jsem zjistila, jaké vitaminy doplnit a jak se stravovat. Kombinace jógy, změny stavy a užívání vitamínů (inositolu) a bylinek u mě vyvolala konečně první spontánní ovulaci. Byla jsem šťastná, že moje tělo začíná fungovat. Ale po menstruaci se další ovulace nedostavila a začala jsem opět špinit. Byla jsem už vyčerpaná, už ani nešlo tolik o snažení se o miminko, ale o ustálení cyklu a celkově nějakého normálního fungování. Praktického lékaře napadlo mi udělat testy a byla mi zjištěna porucha štítné žlázy, která také může způsobit nepravidelnost cyklu. Změnila jsem nakonec gynekologa a přesunula se do péče CAR v Hradci Králové. 

Byl červenec a v září mě čekaly státnice. Po popsání mých dosavadních zkušeností jsme se s lékařem v CAR domluvili, že zkusíme rovnou inseminaci. Lékař byl takovým novým impulsem, dodal mi naději, že se miminka opravdu brzy dočkáme. Den D nastal začátkem srpna, opět jsem byla stimulována hormony, aby došlo k ovulaci. Dorazili jsme na kliniku, kde jsem po ovulaci dostala upravenou dávku spermií a vyrazili jsme zase domů. Nastalo 14 dní čekání. S manželem jsme prvnímu pokusu nedávali moc šancí, při prvním pokusu je šance na otěhotnění 10 %, u druhého 20 % a u třetího 30 %. Vzhledem k tomu, že to byl jediný termín, při kterém bych šla ke státnicím těhotná, brali jsme to statisticky, že zkrátka proběhne první pokus neúspěšně, čímž se zvýší pravděpodobnost úspěchu příště. O to víc nás překvapilo, když jsme na testu po 14 dnech objevili pidi čárečku. Myslela jsem, že tam není a jen ji tam chci vidět, jako už mnohokrát předtím, ale viděl ji i manžel. Byla jsem asi těhotná! Po dvou letech a čtyřech měsících tam konečně byly dvě čárky. Samozřejmě jsem hned natěšeně volala na kliniku a ještě ten den jsem jela na krev na potvrzení HCG v krvi. Sestra volala snad ještě ten den, že sice nějaká hodnota tam je, ale nízká, je tedy buď moc brzo, nebo je těhotenství neprosperující. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno, prostě jsem fakt byla těhotná, brala jsem to jako vítězství, a i kdyby to nedopadlo, zjištění, že vůbec můžu otěhotnět, bylo naprosto úžasné.

 
První těhotenství

Po pozitivním testu a potvrzení těhotenství z krve mě sestra objednala na odběry za dva dny znovu, ale nechtěla jsem se stresovat tím, že mám nízké hodnoty, a tak jsem na krev už nešla a dorazila jsem až na první ultrazvuk v sedmém týdnu. Těhotenské testy jsem si dělala obden, abych viděla, jak čárka sílí. Bohužel mě to moc neuklidňovalo, protože testy moc nesílily a ani po týdnu nebyly čárky stejné. Klasicky jsem sedla na internet a začala googlit. O zamlklém těhotenství, mimoděložním těhotenství a dalších komplikacích jsem načetla snad vše, co šlo. Nebylo mi vůbec špatně, žádné příznaky jsem neměla a prvního UTZ jsem se začala bát. Když došlo na UTZ, miminko tam bylo, ale bylo o 14 dní menší, odpovídalo 5. týdnu. Doktor mě ale uklidňoval, že je vše v pořádku, předepsal mi Utrogestan na udržení a podporu miminka s tím, že za 14 dní uvidíme. 

„Podařilo se to jednou, půjde to určitě případně znovu, je třeba nechat to plynout, stejně to nejde naplánovat.“

Jak jsem psala výše, dokončovala jsem studium na vysoké škole (můj plán studovat s miminkem mi úplně nevyšel, ale uznávám, že bych to možná dálkově ani nedokončila) a nakonec jsem státnicovala těhotná. To mi částečně pomohlo se odpoutat od starostí, jestli je vše v pořádku. Po škole jsem navíc nastupovala do nové práce, a tak jsem se snažila připravit na obě varianty – buď mimi bude, anebo ne, zkrátka podařilo se to jednou, půjde to určitě případně znovu, je třeba nechat to plynout, stejně to nejde naplánovat.

Druhý UZT však dopadl ukázkově, miminko „vyrostlo“ do tabulkových rozměrů a já se opravdu začínala těšit, že bude vše v pořádku. Termín porodu vycházel na konec dubna 2016. Bříško mi vyrostlo skoro hned, bylo mi skvěle, žádné nevolnosti, jen jsem byla unavená a po práci jsem většinou šla spát. Můj klid narušil mírně prvotrimestrální screening, kdy mi z krve vyšla vyšší pravděpodobnost na Downův syndrom, UTZ byl však v pořádku. Downův syndrom máme v rodině, takže jsem měla strach.

V následující poradně jsem zapomněla zmínit, že nechci podstoupit triple testy, a tak mi přibližně ve 20. t. t. volala sestra, že se mám dostavit za týden na genetické vyšetření, že testy dopadly hůře, ale že mi k tomu víc řekne až genetička. Samozřejmě jsem to obrečela a celý týden se stresovala, jestli je vše v pořádku, bála jsem se odběru plodové vody. Po konzultaci s genetičkou jsem však byla uklidněna, že hodnoty jsou sice horší, ale důležitý bude genetický ultrazvuk, který naštěstí dopadl na jedničku, takže odběr plodové vody nebyl nutný. Jedinou další starostí bylo, že zhruba ve 24. t. t. mě začala bolet bederní oblast zad, musela jsem chodit na fyzioterapie a nosit podpůrný pás, bez něj jsem vůbec nemohla fungovat, a také se přidala bolest stydké kosti. 

V rámci předporodní přípravy jsme se s manželem zúčastnili těhotenského kurzu, který pořádala přímo porodnice v Náchodě, již jsem si vybrala pro její přirozený přístup k porodům a možnost domluvy na porodních přáních. Plno věcí ale porodnice splňovala i tak, např. okamžitý bonding, ošetření na těle matky, dotepání pupečníku, neprovádění rutinního nástřihu, … Hodně mi pomohlo vysvětlení jednotlivých typů dýchání při porodu a vlastní aktivity u porodu. Na porod jsem se připravovala i cvičením s Aniballem a masáží hráze. Těhotenství probíhalo dál v pořádku až do 31. t. t., kdy mi v poradně lékař zjistil zkracující se čípek, tím pádem možnost předčasného porodu. Musela jsem ihned na neschopenku a ležet. Čípek se v dalších týdnech dál pomalu zkracoval, kolem 35. t. t. se přidal i vysoký tlak a musela jsem si ho měřit i doma. Po kontrole v 37. t. t. jsem začala špinit a začala mi odcházet hlenová zátka.

První porod

„Chtěla jsem sice co nejpřirozenější porod bez zásahů, ale věděla jsem, že rodím dříve, takže jsem nechtěla riskovat a souhlasila s medikací.“

Ve středu v poradně jsem byla otevřená na prst a čípek byl zkrácený, lékař říkal, že stačí jedna bouřka a budu rodit. Ve čtvrtek mi začala odcházet hlenová zátka. V noci z pátka na sobotu kolem jedné jsem začala mít pravidelné menstruační bolesti po čtyřech minutách, které po sprše ani nezesílily, ani neodezněly. Cvičila jsem si na balonu, procházela se po bytě a prokládala to horkou sprchou. 

Před třetí hodinou jsem začala krvácet, a tak jsme vyrazili do porodnice. Cesta nám trvala asi 20 min, v porodnici jsme byli kolem čtvrté ráno. Kontrakce v autě mírně zesílily. Náchodská porodnice přijímá k porodům od 36+0 a já byla 36+4. Po příjezdu do porodnice mi natočili monitor a udělali UTZ, vše v pořádku, váhový odhad 2900g a otevřená jsem byla na 3–4cm. Vyplnili jsme všechny papíry, dostala jsem klystýr a čípek na uvolnění svalstva. Kvůli předčasnému porodu a krvácení jsem dostala i preventivně antibiotika. Chtěla jsem sice co nejpřirozenější porod bez zásahů, ale věděla jsem, že rodím dříve, takže jsem nechtěla riskovat a souhlasila s medikací. Kolem osmé hodiny jsem měla kontrakce kolem 3–4 minut a stále mírně sílily, otevřená na 5 cm. PA mi nabízela prasknutí vody, ale chtěla jsem ještě vyčkat, s čímž souhlasila. Na monitoru jsem musela být každé dvě hodiny, ale jinak nás PA nechávala jen s manželem o samotě.

Po desáté hodině jsem si nechala prasknout vodu, kontrakce znatelně zesílily, byly asi po 2–3 minutách a byla jsem otevřená na 6–7 cm. Vyzkoušela jsem pozice na balonu i na čtyřech, ale nejlépe se mi kontrakce prodýchávaly vestoje, kdy jsem byla opřená o manžela nebo o křeslo. Ve 12:30 mě vyšetřil poprvé od příjmu lékař. V této chvíli jsem si říkala, že chápu ženy, které chtějí dobrovolně na císaře, bolest byla šílená. Chtěla jsem něco na tlumení bolestí, ale prý už brzo porodím, a tak to nemá cenu. Musela jsem však už do konce porodu ležet na boku, aby dorotovala hlavička, pozice to byla ale opravdu velmi bolestivá. Byla jsem jak v tranzu, mezi kontrakcemi jsem odpočívala, manžel seděl vedle mě a držel mě celou dobu za ruce. 

Najednou se kontrakce změnily, už nebyly bolestivé, ale nutily mě tlačit. Rodila jsem v pozici v polosedu, sice vím, že to není ideální pozice, ale nějak jsem nestihla přemýšlet nad tím, v jaké bych chtěla rodit, a taky se nikdo na nic neptal, zkrátka se šlo na věc. Zpětně si vybavuji, že u porodu bylo asi šest lidí. Rodila jsem s lékařem, PA mu jen pomáhala. Tlačila jsem hodně, ale díky Aniballu jsem věděla jak. Malý se mi při konci kontrakce zastavil na hrázi, bylo to dost bolestivé, ale naštěstí to hráz vydržela a na další zatlačení byl venku celý. 

Ve 14:15 se nám narodil syn Dominik. Byl fialový, ale plakal, hned mi ho přiložili na břicho. Já se o něj však bála, a tak jsem řekla sestře, aby ho nejprve lékařka zkontrolovala, jestli je v pořádku i vzhledem k tomu, že se narodil dříve, chtěla jsem mít jistotu. Zpětně mi to ale bylo moc líto, že jsem ho u sebe neměla celou dobu, přitom byl beze mě ani ne pět minut a byl s ním stále manžel. V červené dece mi ho za chvilku přinesli a nechali nás o samotě přes dvě hodiny. Byl malinký (2830 g a 48 cm), hodně spinkal, trošku se ale zvládl přisát

První šestinedělí

Po bondingu jsme se přesunuli na oddělení šestinedělí, byl volný nadstandard bez přistýlky, takže manžel mohl být na pokoji kdykoliv, ale na noc musel vždy domů. Malý byl více kontrolovaný a v případě zhoršení jeho stavu by byl převezený do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, ale já bych musela zůstat v Náchodě. Naštěstí kromě nižší glykemie a novorozenecké žloutenky byl malý v pořádku. Díky nadstandardu byl pobyt v porodnici celkem v pohodě, mohli jsme spolu být při žloutence, jinak by mi ho sestry nosily jen na kojení. 

„Zpětně si myslím, že kdyby měly trochu trpělivost, tak by kojení šlo i bez nich, ale byla jsem šťastná, že vůbec kojím.“

Personál až na výjimky milý, ale to je všude. Co mě zklamalo, to byla podpora kojení. Přišla sestra, vzala prso a malému ho natlačila do pusy. Jak byl menší, tak často spinkal, musela jsem ho budit a nešlo mu se pořádně přisávat. Nejprve jsem chodila na odsávačku a dokrmovala ho přes stříkačku. U každého odsávání jsem brečela, protože mléka bylo maličko. Spustilo se mi asi třetí den. Na odsávačku už jsem chodit nemohla, ale prsa jsem měl přelitá a jediná rada byla, odstříkejte si ve sprše, což vzhledem k množství mléka nepomáhalo. Malému přisátí stále nešlo a sestry neměly moc snahu mi s tím pomoci, a tak mi daly kloboučky, se kterými se přisál. Zpětně si myslím, že kdyby měly trochu trpělivost, tak by kojení šlo i bez nich, ale byla jsem šťastná, že vůbec kojím. 

Domů jsme šli po šesti dnech. Malý stále hodně spal, kojení probíhalo s kloboučky, ale stále jsem se snažila je odbourat, až po třech týdnech se podařilo. Laktační poradkyni jsem neměla, vše jsem hledala v různých diskuzích na internetu. Pro mě bylo šestinedělí náročné hlavně v té nové roli. Noční vstávání, každodenní stereotyp a nic z původního života. Obrečela jsem, když šel manžel s kamarádem do kina a já najednou musela zůstat doma s miminkem. Musím říct, že mi chvíli trvalo si na všechno to nové zvyknout a občas jsem měla myšlenky, jestli je to vážně to, na co jsem takovou dobu čekala. Zlobila jsem se na sebe, že nad tím vůbec přemýšlím. Ale nakonec jsme se naučili si svůj čas nastavit tak, abychom byli spokojení všichni. 

Kolem třetího měsíce jsem začala chodit jednou týdně na brigádu a manžel si užíval čas se synkem a já si zase odpočinula od domova. Naučili jsme se také neomezovat se tím, že máme miminko, ale snažili jsme se přizpůsobit své zájmy a koníčky této nové životní roli. I sport, dovolená, večerní posezení se dá skloubit s miminkem a také určitě velký dík patří našim babičkám, které malého od malička hlídaly, když bylo třeba.

Druhá cesta za miminkem

„Další otázky proč já, proč mé tělo nefunguje, zkrátka zase všechno špatně.“

Druhé miminko jsme si přáli poměrně brzy. Bála jsem se, že to zase nepůjde. První menstruace po porodu dorazila kolem osmého měsíce s omezováním kojení. Měla jsem velkou radost, že se tělo samo rozjelo. Ovšem moje nadšení netrvalo dlouho, další cyklus už opět nepřišel a já začala zase špinit. Takto se mi to střídalo dva měsíce – 14 dní nic a 14 dní špinění. Vyrazila jsem tedy opět k lékaři, polycystické vaječníky byly opět zpět. Lékař mi nabídl hormonální léčbu, ale odmítla jsem s tím, že to zkusím do léta sama a pokud to nepůjde, zkusíme to zase doktorsky. Cestou domů jsem to zase obrečela, další otázky proč já, proč mé tělo nefunguje, zkrátka zase všechno špatně. 

Pomocí kamarádky terapeutky jsem si v sobě vše zpracovala, smířila se s tím, že prostě nemůžu vše ovlivnit a důležité je věci přijímat tak, jak jsou a v mém případě – netlačit na pilu a nechat vše plynout, až bude správný čas, miminko přijde. Rozhodla jsem se tedy své tělo podpořit a pokusit se nastartovat cyklus ne kvůli miminku, ale kvůli sobě, ať jsem zdravá. Vysadila jsem sladké, začala jsem více cvičit, zařadila jsem vitamíny při PCOS a hlavně hormonální jógu. 

Přibližně po třech týdnech přišla ovulace a s ní skončilo špinění. Byla jsem moc šťastná, že se tělo dostává do normálu a uzdravuje se. Manželovi jsem nadšeně oznámila, že mám ovulaci a že přijde menstruace – den nula. Ale po 14 dnech menstruace nikde. Ráno jsem si tedy udělala test a odešla se starat o syna. Na test jsem zapomněla. Jaké nás pak s malým čekalo překvapení, když jsem si po čase vzpomněla a vyrazila do koupelny. Na testu byla zřetelná druhá čárka. Měla jsem doma ještě test, co zobrazuje i týdny početí. Udělala jsem si ho a pak jsem ho dala synkovi, aby ho předal tatínkovi – ten se podivil, proč mu syn podává teploměr, vůbec tomu nemohl uvěřit! To jsme byli dva. Domi měl 11 měsíců a já byla opět těhotná. Přišlo mi to jako sci-fi, že jde miminko fakt „udělat“ doma, nemusí se na něj pokaždé čekat několik let, a navíc bez asistence lékařů. Kdo zažil, určitě pochopí.

Druhé těhotenství

Oproti prvnímu jsem měla celodenní nevolnosti, ale nic hrozného. Byla jsem taky o dost klidnější, testy sílily a na prvním ultrazvuku už bylo vidět srdíčko. Menší obavy nastaly opět u prvotrimestrálu. Výsledky z krve vyšly ještě hůře než předtím a pravděpodobnost na Downův syndrom bylo 1:2000. Lékař naše výsledky – vzhledem k diagnóze v rodině – odeslal na genetické vyšetření do Prahy. Čekali jsme 14 dní na výsledek a pak volala sestra, že je vše v pořádku a čekáme druhého chlapečka. Tentokrát jsem hned v poradně hlásila, že si triple test nepřeji, a s ohledem na vyšetření z Prahy s tím souhlasil i gynekolog. 

Těhotenství probíhalo v pořádku, s ročním dítětem nebyl moc čas nad něčím přemýšlet, zaměstnaná jsem byla až dost. Zhruba od 25. týdne mě začala bolet stydká spona a od 31. týdne se začal opět zkracovat čípek. Naučila jsem se sebevyšetřovat, tak jsem stav poznala už sama a musím říct, že mi sebevyšetřování opravdu hodně pomohlo i při samotném porodu. Počítala jsem tedy opět s dřívějším porodem. V tomto těhotenství už jsem na žádném kurzu nebyla, ale měla jsem v hlavě představu, jak bych si svůj porod představovala a co bych po předchozí zkušenosti udělala jinak. Stěžejní pro mě bylo si miminko vzít hned na sebe a být jen s ním. Přemýšlela jsem i o jiné porodní pozici, ale řekla jsem si, že uvidím na sále. Masáž hráze už moc neprobíhala a Aniball jsem použila za měsíc asi 5x.

Druhý porod

Pro porod jsem opět zvolila porodnici v Náchodě. V 38+0 jsme byli v porodnici poprvé, měla jsem kontrakce po 2–4 minutách. Byly pravidelné a průběh se zdál podobný jako v prvním případě. Vyrazili jsme tedy do porodnice, ale podle vyšetření to vypadalo, že se o porod spíš nejedná. Přesto si mě v porodnici nechali, byla jsem otevřená na 2 cm. Snažila jsem se být aktivní, pohybovat se, ale kontrakce příliš nesílily. Takto to bylo 9 hodin, až jsem usnula a kontrakce ustaly. Jeli jsme tedy domů a já se zařekla, že dokud nepolezu bolestí po zdi, tak nikam nejedu. Druhorodička, a nepoznám, jestli rodím, nebo ne. 

Během dalších 14 dnů jsem měla poslíčky skoro každý den, ale vana je vždy rozehnala a já chodila nad ránem spát. Samotný porod začal 40+4 nepravidelnými menstruačními bolestmi, měla jsem asi tři kontrakce (7, 10, 6 min), a tak jsem kolem jedenácté večer zkusila opět vanu. Tam během dvaceti minut naskočily pravidelné kontrakce po třech minutách. Po půlnoci jsem vylezla z vany s tím, že půjdu vzbudit manžela, aby mi dělal společnost při hopsání na balonu (v předchozím týdnu si stěžoval, že jsem ho nevzbudila, když jsem měla poslíčky a chodila spát k ránu). Zkontrolovala jsem ještě pohmatem čípek, ale nikde už nebyl, nahmatala jsem jen něco tvrdého. Při vylézání z vany mě chytla velká dlouhá kontrakce, a tak jsem usoudila, že raději rovnou vyrazíme do porodnice. 

„Splnil se mi sen o rychlém porodu bez jakýchkoliv zásahů.“

V 0:22 jsme vyrazili a v 0:38 dorazili k porodnici. V autě byly kontrakce stále silnější a zhruba po dvou minutách. Po příjezdu jsem se děsila dvacetiminutového monitoru, ale než ho PA nachystala, začala jsem cítit mírný tlak na konečník. PA mě tedy rychle vyšetřila a zjistila, že už cítí vak blan a rychle jsme se přesunuli na sál. Vyskočila jsem na křeslo, zaujala jsem pozici v polosedu, nebyl čas nad něčím moc přemýšlet, malý se tlačil ven. PA mě instruovala, abych netlačila a jen povrchově dýchala. A tak jsem netlačila a jen dýchala, sem tam řekla, ať trošku zatlačím a když mi skončila kontrakce, pobídla mě, abych ještě jednou zatlačila. Řekla jsem jí, že nemám kontrakci a ona na mě – už jen ramínka, mírně jsem tedy přitlačila a malý byl celý venku. Vůbec jsem to nečekala, že už je tu s námi a hned jsem si ho od ní vzala na břicho. 

Matyáš (3375 g a 48 cm) se narodil 4. 12. 2017 v 1:04 – cca 15 minut po příchodu do porodnice. Na sále jsme byli opět přes dvě hodiny, malý se krásně přisál, nikdo nás nerušil, jen se občas ptali, jestli něco nepotřebujeme. Splnil se mi sen o rychlém porodu bez jakýchkoliv zásahů, ani oxytocin mi nestihli podat na porod placenty a i s malým nastalo okamžité souznění.

Druhé šestinedělí

„Člověk najednou neví, jak je možné, že s prvním dítětem nic nestíhal.“

Poté jsme se přemístili na oddělení šestinedělí. Bohužel tentokrát nebyl volný nadstandard, a navíc bylo oddělení plné, takže jsem byla na třílůžkovém pokoji se sdílenou koupelnou pro dva pokoje. Protože jsem rodila nad ránem, na pokoji jsem byla kolem čtvrté hodiny a v šest začal nemocniční šrumec. Měření teploty, vizita gynekologická, vizita dětská, primářská vizita, ukázka koupání atd. Byla jsem hrozně unavená, když konečně skončilo lékařské kolečko, začala se ozývat miminka. Náš malý by ještě spinkal, ale bohužel to nebylo úplně možné. Dvě maminky měly problém s kojením a děti jim hodně plakaly. A tak jsem měla malého dost často na prsu. Brzy mi popraskaly bradavky a kojení bylo hodně bolestivé. Do porodnice jsem se po prvním porodu těšila, jak si odpočinu, budu se věnovat jen miminku a nebudu muset řešit nic jiného. Ale po třech dnech jsem byla šťastná, že jdu domů. Kdybych tenkrát znala možnost ambulantního porodu, tak neváhám a jdu domů rozhodně dříve. Oproti prvnímu pobytu v porodnici mě tentokrát jako druhorodičku nikdo neřešil. Kojila jsem dle potřeby, malého jsem nevážila, mléko se mi stejně spustilo až třetí den odpoledne před propuštěním. 

Doma jsem byla tři týdny i s manželem, takže péči o děti jsme zvládali společně. Rozhodně je přechod z jednoho dítěte na dvě nejnáročnější, člověk najednou neví, jak je možné, že s prvním nic nestíhal. Šestinedělí probíhalo krásně, jen zhruba po 14 dnech jsem dostala zánět v prsu a dva dny jsem byla schopná jen kojit a spát, chod domácnosti obstarával manžel. Sžívání se s druhým synkem pro mě bylo určitě snazší a rychlejší, což bylo i tím, že už jsem věděla, co můžu očekávat. Když bylo malému pět měsíců, začala jsem podnikat z domu – využila jsem naskytnuté příležitosti a založila si svůj e-shop s dětským oblečením. Měla jsem tak svůj zájem, koníček a mohla jsem se zde seberealizovat, což k životu potřebuji – nebýt jen v kolonce matka, ale také manželka a žena.

Cesta k třetímu miminku

Všechny naše děti byly plánované, už na začátku vztahu jsme si s manželem řekli, že bychom měli rádi tři děti. Původně jsme chtěli další miminko, až nám kluci odrostou a mladší Maty bude chodit aspoň do školy. I já jsem cítila, že potřebuji pauzu, přece jen jsem byla čtyři roky v kuse buď těhotná, nebo kojící. Synové však začali chodit do školky a já měla najednou více času na sebe a pro svou práci. Kluci mezi sebou mají věkový rozdíl rok a osm měsíců a mají spolu pěkný vztah, jsou to parťáci, i když se samozřejmě taky zlobí. Oba byli stále samostatnější a já začala cítit, že se blíží čas dalšího miminka. Že bych chtěla děti blíž věkově k sobě, než mít pak k puberťákům miminko jedináčka. I z praktického hlediska se mi nechtělo si hledat práci na rok nebo dva a pak zase končit, a navíc s nimi můžu být doma, až budou ve škole, nebo když onemocní.

A tak jsem na jaře v roce 2020 nadhodila doma téma třetího miminka. Manžel souhlasil s tím, že stejně budu s dětmi doma já a rozumí mým důvodům i ohledně práce. Domluvili jsme se, že koncem roku to zkusíme. Co se týče mé nemoci – po porodu Matyáška mi cyklus naskočil po omezení kojení po 14 měsících a byl pravidelný. Nemusela jsem ani cvičit, ani brát vitaminy, vše fungovalo, jak má, a i podle gynekologa bylo vše v pořádku. Během léta 2020 se mi cyklus opět mírně prodloužil, na miminko jsem totiž opět neúnavně myslela a moc se těšila na budoucího nového člena. 

Po prázdninách jsme měli v plánu ještě dvě dovolené a pak jsme chtěli začít plánovat těhotenství, ale jelikož začínala další vlna covidu a dovolené byly zrušeny, řekli jsme si, že to zkusíme hned – tedy asi jen o měsíc dříve, než jsme původně zamýšleli. Nepočítali jsme s tím, že by první pokus vyšel, brali jsme to tak cvičně a o to větší šok to byl, když se po 14 dnech na testu opět objevily dvě čárky. 

Třetí těhotenství

Už se rozhodně nemůžeme považovat za neplodný pár. Manžel byl tedy poměrně zaskočený a rozhodli jsme se tentokrát počkat na oznámení těhotenství aspoň do prvního ultrazvuku, což nebylo tak složité, protože pár dní na to jsme skončili všichni v karanténě s covidem. Byla jsem právě v šestém týdnu. Nezbývalo než čekat, jestli vše dopadne dobře. Před těhotenstvím jsme se na toto téma bavili, ale odkládat těhotenství na neurčito kvůli případné hrozbě nemoci se nám nechtělo, zkrátka to necháme plynout a uvidíme, co přijde. K lékaři jsem tedy vyrazila asi v osmém týdnu. Na ultrazvuku bylo už i srdíčko a já se částečně uklidnila, ale stejně až do prvotrimestrálu jsem měla strach, abych o miminko nepřišla. Opět jsem trpěla celodenní nevolností a hodně jsem spala, když byli kluci ve školce. 

Na screeningu mi krevní testy opět špatně. A už i vzhledem k věku, bylo mi 30 let, jsem měla riziko vyšší. Po ultrazvuku byla pravděpodobnost 1:3000, což bylo lepší než v druhém těhotenství, ale mě to vůbec neuklidnilo. Lékař doporučil absolvování triple testu, že při srovnání s prvotrimestrálem je vyšší vypovídací hodnota. Ale nebyla jsem si tím vůbec jista, jestli chci test absolvovat, byla jsem přesvědčená, že určitě dopadne špatně a budeme muset opět na genetické vyšetření. 

První trimestr byl pro mě psychicky poměrně náročný, hodně jsem se bála a byla pesimistická, nešlo mi se na miminko pořádně napojit. Druhý trimestr začal s novým rokem, dala jsem si předsevzetí, že to prostě všechno zmáknu a budu dělat vše pro svou psychickou pohodu. S kamarádkou terapeutkou jsme mé strachy probraly a já se cítila mnohem lépe. Nechala jsem si také říct pohlaví (původně jsem chtěla mít překvapení, kluky jsem předtím vždy věděla), což mi hodně pomohlo s napojením se na miminko. S gynekologem jsme se domluvili, že na test půjdu, ale že podle něj vypadá vše tak, jak má. Já byla smířená s tím, že půjdeme na genetiku a že je to v pořádku, že to tak je. O to větší bylo překvapení, když mě sestra zavolala a sdělila mi výsledky. Test dopadl výborně a pravděpodobnost byla 1:18000. Měla jsem velkou radost a už jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by bylo něco špatně. 

Druhý trimestr byl ve znamení psychické pohody a  fyzické bolesti. Od 15. týdne se mi začala rozestupovat stydká spona, což jsem zažila i v předchozích těhotenstvích, ale ne v takové míře a tak brzy. Nemohla jsem vůbec sedět, i pětiminutová cesta autem do školky pro mě byla utrpením, mohla jsem jen stát a ležet. Pomohla mi až fyzioterapie a nošení podpůrného šátku, který jsem nosila až do konce těhotenství. Je pravda, že toto mě donutilo skutečně odpočívat, ale neustálá bolest mě omezovala v mnoha aktivitách, což ve vrcholu všech lockdownů a doma s dětmi bylo dost náročné. 

Začátek třetího trimestru jsem odstartovala se zkracujícím se čípkem. Podle pohmatu už jsem to čekala, ale byla jsem v klidu, už jsem to znala. Jelikož jsem rodila začátkem července, třetí trimestr pro mě byl nejlepší, bolest polevila, cvičení od fyzioterapeutky zabralo, lockdown se začal uvolňovat, počasí zlepšovat a děti vyrazily do školky. Když jsem byla v 35. týdnu, kluci chytili ve školce neštovice a bohužel je měli každý zvlášť, takže jsme byli měsíc v další karanténě. Já jsem je naštěstí v dětství prodělala, ale i tak jsem si pro jistotu nechala ověřit protilátky. 

Ani v tomto těhotenství jsem nechodila na žádné kurzy, chtěla jsem na jógu, tentokrát bych na ni měla čas, ale bohužel vše bylo zavřené. Po druhém porodu jsem si ale byla jistá, že pokud bude vše v pořádku, chci rodit ambulantně. Náchodská porodnice tuto variantu umožňuje a nemá k ní výhrady, takže není nutné se s nikým dohadovat, a navíc i s ohledem na epidemiologickou situaci si myslím, že se přístup k ambulantním porodům poměrně zlepšil. Původně jsem chtěla odejít hned ze sálu, ale manžel měl obavu, aby bylo vše v pořádku, i když mi plně důvěřoval. Po povídání si s kamarádkami, které ambulantně rodily, jsem dospěla k závěru, že uvidím, jaká bude situace na místě a podle toho se rozhodnu. Měla jsem tři varianty – odchod ze sálu, nebo zůstat 24 hodin, aby se stihla některá vyšetření a pak se do nemocnice další den vrátit na zbylé screeningy, anebo zůstat 48 hodin, aby se stihla všechna vyšetření. 

„Měla jsem myšlenky, že mu nejsem schopná dopřát jeho správný čas a nemůže si určit, kdy se narodí.“

Přibližně měsíc před termínem mi začaly poslíčci. V každé poradně se nález zlepšoval a vypadalo to opět na rychlý porod. Po 40. týdnu jsem měla první poradnu v porodnici. Bylo pondělí a byla jsem 40+2. Musím říct, že mě toto vyšetření poměrně vykolejilo a trvalo mi se s ním nějak sžít. Vyšetřovala mě mladá lékařka, udělala mi vnitřní vyšetření a se samozřejmostí dodala, že by udělala Hamiltona. To jsem však odmítla, nechtěla jsem žádné zásahy. Ale usoudila jsem, že můžu být ráda, že se vůbec zeptala a neudělala ho rovnou. Byla jsem otevřená na 2–3 cm, věřila jsem tedy, že porodím určitě brzy sama. Přesto mi lékařka oznámila, že mě musí objednat na vyvolání ve 41+2, že už je to pak velké riziko a oni to mají takto nastavené a později rodit nemůžu. Odcházela jsem naštvaná, smutná, rozčarovaná. Sice jsem věděla, že se porod blíží a že určitě porodím sama, ale najednou jsem měla termín, kdy se můj malinký narodí. Měla jsem myšlenky, že mu nejsem schopná dopřát jeho správný čas a nemůže si určit, kdy se narodí. Dost mě to semlelo a tento poslední týden byl jako na houpačce, jeden den jsem si věřila a další se zase smiřovala s vyvolávaným porodem.

Třetí porod

Zařadila jsem všechny rady na vyvolání porodu. Večer jsem chodila spát s poslíčky a ráno se opět probudila – nic se nedělo. Takto to šlo celý týden až to čtvrteční noci. Kluci byli ve školce a já se pořádně prospala přes den. Večer jsme kluky uložili a já se ještě vrhla na úklid, byla jsem vyspaná, a tak jsem se do toho pustila. Skončila jsem kolem půlnoci a šla si lehnout. Měla jsem mírné bolesti v podbřišku, ale byly nepravidelné. Kolem jedné jsem si šla napustit vanu, zapálila jsem si svíčky, pustila meditační hudbu a do vany kápla levanduli. Stahy naskočily přibližně po třech minutách, ale nesílily. Zhruba kolem půl druhé jsem z vany vylezla, nález na čípku byl stále stejný a bolesti také. Hodně jsem chodila a relaxovala na balonu. Měřila jsem kontrakce, ale podbřišek mě bolel tak nějak stále, a tak jsem kolikrát ani nepoznala, jestli kontrakci mám, nebo ne. Snažila jsem se odpoutat od přemýšlení a zhruba po druhé jsem šla opět do vany. Více jsem se ponořila do sebe a relaxovala. Takto jsem střídala vanu a balon přibližně do půl čtvrté. Cítila jsem, že chci být v tuto chvíli sama, manžel se asi dvakrát vzbudil, aby mě zkontroloval, měl hlavně strach, abychom nerodili doma po předchozím překotném porodu. Ale já věděla, že chci být doma co nejdéle, abych se vyhnula porodničním zásahům, a tím, že jsem si kontrolovala čípek, který se skoro nehnul, jsem věděla, že času máme dost. Po poslední vaně jsem už byla poměrně unavená, a tak jsem si lehla na gauč, abych si odpočala, stejně žádný progres nenastával. Jakmile jsem ulehla, veškeré kontrakce skončily. Během dvaceti minut jsem měla dvě velmi slabé.

Usoudila jsem, že se zkrátka ještě stále nic nekoná a půjdu spát. Mezitím jsem na telefonu četla různé články na podporu porodu a pod jedním z nich jsem našla video s ženami, které přirozeně rodily, byl to sestřih samotného vypuzování – doma, v přírodě, do vody, v porodnici. Bylo to moc dojemné a krásné a v tu chvíli mnou projela silná dlouhá kontrakce, při které jsem se rychle přesunula na čtyři a zhluboka prodýchávala. Tak tohle rozhodně nejsou poslíčci. Čekala jsem tedy na další stah, který přišel až po dvanácti minutách. Takto jsem prožila čtyři kontrakce během 45 min. Bylo 4:15 a já věděla, že určitě rodím. Zkontrolovala jsem čípek a byl otevřený na cca 5–6 cm. A jelikož v Náchodě je přes den špatná doprava, šla jsem vzbudit manžela s tím, že už opravdu rodím a kvůli cestě bych vyrazila mezi 5:30–6:00, abychom se vyhnuli ranní špičce. 

Šla jsem si ještě naposledy vlézt do vany, abych porod podpořila. Tam se však interval zkrátil na tři minuty, a tak jsem raději hned vylezla a nachystala se k okamžitému odjezdu. Do porodnice jsme dorazili kolem páté hodiny ráno. PA mě pro jistotu nejprve vyšetřila a byla jsem otevřená na 7 cm, šli jsme proto rovnou na sál. Pár kontrakcí jsem musela vydržet ležet, než mi PA připojila bezdrátový monitor a napíchla mi kanylu, což jsem zpočátku nechtěla, kvůli nepohodlnosti – u druhého porodu mi ji nechali snad 24 hodin, ale domluvily jsme se, že mi ji hned po porodu vyndá, tak jsem souhlasila. Poté jsem se mohla volně pohybovat, kontrakce jsem prodýchávala zavěšená na manžela a brzy byly velmi intenzivní a sem tam tlačily na konečník. PA se mě zeptala, jestli budu chtít prasknout vodu, s tím jsem souhlasila, nechtěla jsem rodit miminko ve vaku blan ani čekat na spontánní prasknutí, nějak jsem z toho měla strach. Po prasknutí mi však nepřišla další kontrakce. PA říkala, že se to někdy stává a ať se zkusím opět postavit, což hned zabralo a stahy byly zpět. Byly v rychlém sledu po sobě a hodně silné, v tu chvíli jsem si říkala, že druhý porod byl úplná pohodička a nevím, co jsem si to vlastně chtěla užívat!

Během dvou tří kontrakcí, kdy už jsem začínala mít křeče do zad z toho prodýchávání ve stoje, najednou dorazil známý tlak na konečník. Přemístila jsem se tedy na křeslo do polosedu. PA říkala, že by to ještě chtělo pár kontrakcí vydržet bez tlačení, protože zbýval ještě lem, ale vydržela jsem už jen tak půl kontrakce a tělo se samo přesunulo do pozice ve dřepu a tlačilo samo. Tlačila jsem opravdu hodně a za chvilku byla venku hlavička. PA mi pomáhala s ramínky, celkem trvalo než se mi je podařilo vytlačit, chtěla jsem počkat na kontrakci, ale lékařka říkala, že už musím zabrat. Měla jsem strach, abych se moc nepotrhala, a tak jsem se tomu bránila a doufala jsem, že se PA podaří ramínka vyndat. Ale na popud lékařky jsem zabrala mimo kontrakci a malý byl venku.

„Byla jsem moc ráda, že jsem byla nahá, přišlo mi to krásně přirozené.“

V 5.49 – 9 min po prasknutí vody – se nám narodil třetí syn Adrian (3935 g a 53 cm). Malého jsem hned dostala na tělo. Už během kontrakcí na křesle jsem se PA zeptala, jestli by nevadilo, kdybych rodila nahá. Bylo mi vedro a košile mi překážela, přála jsem si mít miminko na holé kůži a nemuset se potit v nepohodlné košili. Byla jsem moc ráda, že jsem byla nahá, přišlo mi to krásně přirozené. Měla jsem malého na břiše, byl fialový, celý od krve a měl úplně krvavé bělmo, ale byl v pořádku. Měla jsem strach, že mi praskla hráz, když byl tak krvavý, ale ta vydržela, měla jsem však steh u močové trubice, celkem jsem měla tři vnější stehy. Bělmo měl krvavé od tlačení, což mizelo ještě další měsíc. Pupečník nechali dotepat, i když co jsem četla, tak to trvá i 20 minut, mně ho přestřihli tak zhruba za tři až pět  min, lékařka řekla, že už je dávno dotepaný, tak jsem to nijak neřešila. Šití bylo bolestivé a hlavně hojení. U prvního porodu jsem měla stehy vnitřní, což mě nebolelo, ale tyto vnější bolely jak čert při každé toaletě zhruba 14 dní. 

Po porodu nás nechali přibližně dvě hodiny společně s manželem a miminkem na sále. Já a miminko jsme byli stále nazí a přikrytí prostěradlem. Malý se nalokal plodové vody a už po porodu jsem se ptala, jestli by bylo možné ho odsát – už u druhého porodu v roce 2017 se plodová voda neodsávala a nechávala se vstřebat nebo vykašlat – sestra říkala, že pokud je to hodně, tak odsají. Po hodině chrčení jsem ji poprosila, jestli by to bylo možné, a sestra souhlasila. Malého odsála a hned donesla zpět. Už během porodu se PA ptala, jestli půjdeme domů hned ze sálu, ale říkala jsem, že minimálně 24 hodin zůstaneme. Z jejich strany by to tedy nebyl problém, i s ohledem na pandemii se náklonnost k ambulatním porodům výrazně zlepšila. 

Po dvou hodinách sestra malého odvezla na měření a vážení, manžel byl u všeho. Pak malého odnesli s tím, že až budu na pokoji, tak mi ho dovezou. Na porodním boxu jsem se ještě osprchovala s pomocí manžela a došla jsem na oddělení šestinedělí. Když mi manžel hlásil míry synka, ani jsem tomu nemohla věřit, že jsem zvládla porodit čtyřkilové dítě! (Po porodu se vyčůral a vykakal, takže by ta čtyři kila asi měl.) Připadala jsem si jako bohyně. Já, máma tří synů. Hned mi také problesklo hlavou, že mám splněno. Přála jsem si tři děti a už jsou tu s námi. Já, která nemohla přes dva roky otěhotnět, jsem to dokázala. Musím se pochválit, jsem na sebe hrdá. Nyní si už připadám „porodně uzavřená“. 

Zpětně hodnoceno byl tento porod nejvědomější, takový, jaký jsem si ho přála. Užila jsem si doma nejdelší porodní fázi a do porodnice jsem jela opravdu jen vypudit miminko. I na oddělení šestinedělí to bylo přesně podle mých představ. Rodila jsem už v nové porodnici, která byla otevřena měsíc. Vše nové, maximálně dvoulůžkové pokoje, koupelna na pokoji, žádné sdílení se šesti ženami. Nadstandard ani tentokrát sice nebyl volný, ale spolubydlící na pokoj přišla až druhý den, takže jsme se vyspaly obě dvě. 

Ještě se vrátím k příchodu na oddělení. Lékařka mi malého dovezla hned po ubytování se. Řekla jsem jí o svém plánu jít domů za 24 hodin. Moc se na to netvářila, jelikož byl pátek a po víkendu svátky, takže bych se do péče dětské doktorky dostala až ve středu, a to se jí zdálo pozdě. Odvětila jsem tedy, že si to ještě promyslím. Nechtěla jsem být za problematickou pacientku, ale zase jsem věděla, že pokud bych na tom trvala, určitě mě propustí a obhájím si to. Nakonec jsem zůstala 52 hodin, moje největší obava ze ztráty soukromí se nekonala, se spolubydlící jsme spolu byly jen jeden den, vzájemně jsme se nerušily, a protože byl víkend, nebyl ani v nemocnici takový ten běžný ruch. Navíc v sobotu u nás byla rodinná oslava, na které byl manžel s dětmi, takže bych byla doma sama, takto jsem využila péče porodnice jako hotelu. Odcházeli jsme po dvou dnech, měli jsme všechna vyšetření a do nemocnice jsme se vraceli jen na vyšetření kyčlí. Doktorka si tedy neodpustila poznámku, že malý nepřibírá a ať si domů koupím pro jistotu umělé mléko. Ale už od předchozích porodů jsem věděla, že se mi spouští později (tentokrát to bylo po 66 hodinách), takže jsem to vůbec neřešila, ale věřím, že někoho by to mohlo rozhodit. 

Šestinedělí probíhalo v poklidu, malý se začlenil do naší rodiny, jako kdyby v ní byl odjakživa. Manžel s námi byl 14 dní doma, věnoval se starším synům a já se starala jen o miminko. Kluci brášku bezvadně přijali, mladší trošku žárlil – chtěl být hodně se mnou, ale už se to srovnalo. Cítím, že teď už jsme kompletní. I když okolí si to nemyslí a stále se ptají, kdy bude ta čtvrtá holčička. 

Jsem moc ráda, že jsem se s vámi mohla podělit o své porodní příběhy a doufám, že vám budou inspirací, oporou a nadějí, pokud vše nejde podle plánu.

Míša, Dan, Domi, Maty a Adri