„Přáli jsme si a já si myslím, že si nás naše dcerka vybrala právě v tuhle magickou noc.“

       Následovalo skoro pět měsíců kocoviny a téměř každodenního zvracení. Jak bláhově a růžově jsem si těhotenství představovala, tak se nekonalo nic, co by pro mě bylo příjemné. Bylo mi špatně z jakéhokoli jídla, v jakoukoli denní dobu. Nesnášela jsem jízdu MHD i autem, každé ráno jsem vyzvracela snídani a cítila jsem obrovskou únavu. Přítel Martin mě každý den našel po práci spát na gauči. Během těchto měsíců jsem shodila tři kila, přestala nosit kalhoty a stále jsem čekala na takový ten spirituální zen, napojení se na miminko a krásné pocity. Místo toho jsem ale byla pořád ospalá, bylo mi zle, napojení na miminko žádné. Ale radost mě neopustila. Radostně jsme novinku prožívali s rodinami, sami se sebou. Těšili jsme se moc. Ulevovala mi máta, pohyb, čerstvý vzduch, vana, polštáře, relaxace a nebýt na to sama.

       Asi tak v polovině těhotenství se to celé zlomilo, začalo mi být lépe a přišlo to pravé, nádherné období, které považuju za jedno z nejšťastnějších. Bylo mi dobře, vrátila se mi energie, chuť jíst a hlavně chuť něco dělat. Začala jsem chodit na těhotenskou jógu, do kaváren, kde jsem si blaženě četla knihy o těhotenství, zašla jsem si do bazénu. Chodila jsem hodně na procházky, abych byla co nejvíc uvolněná a rozpustila lehký stres z práce. Začala jsem se dost zajímat o téma porod a přesto, že jsem už hodně věc věděla z mojí přirozené zvědavosti, bylo pořád co si zjišťovat.

     V tomhle období jsem již byla registrovaná k porodu v Nemocnici na Bulovce. Měla jsem zájem o jejich program Centrum porodní asistence a mým snem byl přirozený, krásný porod, jak z videa, pouze s porodní asistentkou. Bylo na čase si ji tedy vybrat a oslovit ji. V rámci CPA programu jsem si měla vybrat danou asistentku, k níž bych chodila na poradny a ona by vedla náš porod, pokud by všechno bylo bez komplikací. Sjížděla jsem seznam na webu nemocnice, koukala na fotografie a nejsympatičtější se mi zdála vlasatá žena jménem Alžběta Samková. Neměla jsem nejmenší tušení, koho mi to ta moje intuice vybrala. Po vygooglení jsem zjistila, že bude Bětka dost kapacita, poskytovala hodně rozhovorů a napsala dokonce knihu Vulvou porodní asistentky. Tu jsem si ihned koupila. Knížka se pak stala takovou mojí biblí a sama ji úplně nejvíc doporučuju jako čtení o porodu.

„Cítila jsem silné, snad nejsilnější přesvědčení, že to tak potřebuji, že to tak má být..“

        Všechno, co kde Alžběta řekla a napsala, se mnou rezonovalo. Její přístup k přirozenému porodu, respekt k lékařství, důvěra v intuici a ženství. Všechno mi nesmírně zapadalo do mé představy o porodu a já si prostě řekla, že ona bude u mého porodu. Bylo to moje velké přání a když jsem koukala na její fotku v její knize, řekla jsem – jo. Ona bude u narození mého dítěte. Cítila jsem silné, snad nejsilnější přesvědčení, že to tak potřebuji, že to tak má být. Něco mě k ní táhlo. Alžbětu jsem oslovila a doufala, že bude mít v den porodu čas. Nic není totiž jisté. Může být u porodu někoho jiného, může doma hlídat synka, může se stát cokoli, aby tam nebyla. Přesto jsem nekontaktovala nikoho jiného a doufala.

        A pak přišel zase Covid. Všechno se zavřelo, a to mi dalo obrovskou možnost zpomalit. Byla jsem již za polovinou těhotenství. Virus dohnal nakonec i mě s přítelem, a jelikož mi do mateřské zbývalo 14 dní, vzala jsem si neschopenku a se 14denní Covid nemocí v těhotenství jsem tak byla doma o měsíc dříve, než je obvyklé. Sedmý měsíc za obzorem a já mám před sebou skoro tři měsíce volna. Jen já, volné dny, kdy se nikam moc nemůže, a miminko v bříšku. Nastalo ještě šťastnější období než předtím. Věnovala jsem se sama sobě, miminku, józe, čtení, přípravám výbavy, procházkám. Užívala jsem si to a cítila se naprosto krásná, šťastná. Bavilo mě nakupovat věci pro miminko, pro sebe do porodnice, fotit a hladit bříško, pouštět mu tam muziku.

        Mé těhotenství bylo naprosto bez komplikací, všechno bylo v pořádku. Absolvovala jsem doporučené velké screeningy, testy, injekci na protilátky v případě krve RH mínus jsem odmítla a soustředila jsem se na pohodu a porod.

„Věděla jsem, že informace které si zjišťuji, mě uklidňují, jsem díky nim v pohodě, vím, co chci a co nechci.“

        Přípravy na porod jsem brala celkem vážně. Četla jsem pár knih, sledovala zajímavé profily na Instagramu, poslouchala Příběhy Zrození. S přítelem jsme absolvovali kurz Jemného zrození, kde jsme se oba utvrdili v tom, že chceme přirozený porod dítěte bez zbytečných zásahů. Přítel věřil, že je žena schopna porodit sama a hodně se na kurzu naučil. Já se konečně mohla napojit na to duchovno, na ty rozhovory s miminkem v bříšku, vizualizace krásného porodu. Každý den jsem poslouchala relaxace, hodně jsem si zjišťovala o technice hypnoporodu a zkoušela nějaká cvičení. V rámci přípravy jsem ke konci těhotenství pila maliník a lněný olej, koupila jsem si Aniball, ale ten mě celkem děsil, tudíž jsem cvičila jen jeho nafukování. Moc dobře na tělo i duši mi dělala jóga a cviky na protažení kyčlí. Cítila jsem, že to u porodu ocením. Všechno jsem dělala hodně intuitivně, jak jsem cítila a co mi bylo příjemné. Připadala jsem si božsky, prostě jako bohyně. Věděla jsem, že informace které si zjišťuji, mě uklidňují, jsem díky nim v pohodě, vím, co chci a co nechci. Setkala jsem se i s nějakým nepochopením, že to moc hrotím, ale já věděla, že je ta příprava důležitá. Chtěla jsem, aby proběhlo všechno tak, jak příroda a miminko plánují. Bez zbytečností, podle tempa miminka. Neříkala jsem termín porodu, neříkali jsme pohlaví. Říkala jsem jen, že můj porod bude krásný.

        V posledních týdnech jsem přešla do péče Bulovky a díky komunikaci s Bětkou Samkovou jsem mohla být v programu CPA. Chodila jsem k ní na poradny a osobně jsem zjistila, jak úžasná žena to je. Byla neskutečně vtipná, pohodová, laskavá, dokázala všechno krásně popsat, informovat, uklidnit a ujistit. Prošly jsme spolu moje porodní přání, já vylíčila představy o porodu a doufaly jsme, že bude moci k mému porodu dorazit. Každé setkání s ní nebo telefonický hovor mě hodil do ještě větší pohody a těšení se na porod. Kdykoli jsem měla otázku, nějaký intuitivní pocit, Bětka mě dokázala podpořit. Třeba ohledně ambulantního porodu to byla ona, kdo mi dodal hodně odvahy do toho nakonec opravdu jít. To, že jsem ji mohla potkat aspoň na poradnách, jsem vnímala jako obrovský štěstí.

        V den, kdy se miminko rozhodlo narodit, jsem stála ve 4:44 ráno v kuchyni, měla jsem hlad a bolesti v podbřišku. Myslela jsem, si, že jsou to konečně ti poslíčci (já pořád nevěděla, co to je) a chtěla jsem tu bolest zaspat. Už jsem ji nezaspala. V šest ráno mi praskla voda a podle Bětčiných instrukcí jsme měli být do deseti v porodnici. Nervozita, těšení se, obrovské vzrušení. Taxík nás dovezl do porodnice, kde o nás už díky Bětce věděli a všechno tak začalo.

        Při příjmu zkouším první techniky hypnoporodu – vizualizuju si v hlavě cvičení 5 4 3 2 1, kdy po kouscích uvolňuju tělo od hlavy k patě. Monitor je naprosto v pořádku a následující minuty mě čeká papírování a vyšetření. Ve chvilce se tam ocitá Bětka a je to, jako když spatříte světlo v tunelu. Jiného člověka na opuštěném ostrově. Je to záchrana ji jenom vidět. Zrovna tento den má směnu na poradnách. A já ji měla dneska mít taky, s ní. Tudíž u mě nemůže být neustále, ale slibuje mi, že ve chvílích volna za námi zaskočí. V hlavě doufám, že až skončí směna, bude moci dorazit i k porodu. Bětka mi nabízí, že na rozjezd donese homeopatika, obejme mne a mizí. Vyšetření probíhá v klidu, lékařka je trochu zmatená, očividně nová, ale milá. Hlásí, co bude dělat a jak to tam vypadá. Jsem otevřená na jeden prst. Sice se neptám, jestli je to dobré nebo ne, jestli teda už jako rodím, nebo nerodím, ale je mi to vlastně jedno. Jeden prst je jeden prst. Potřebujeme jich ještě o pár víc. Následuje ultrazvuk. Na konci příjmu nám sdělují jednu úžasnou zprávu – nový porodní apartmán, který na Bulovce mají, je volný a můžeme do něj oba. Takže jsme se do něj přesunuli. Máme opravdu apartmán, jak jsem si děsně přála! Vesmír se spojil. Kdyby volný nebyl, musela bych na čekatelský pokoj a Martin domů.

„Nakládám se do vany a jsem plná blaha. Břicho mě trošku pobolívá, ale jsem tady – rozumově.“

        Apartmán je boží luxus. Velikánská sprcha. Moderní vzhled. Obýváček s kuchyňkou, kde je čaj, kafe a mikrovlnka. Ve vedlejší místnosti je porodní křeslo, monitory, poporodní box pro miminko, který je napojený na různé přístroje, a závěs na prověšení těla. Všechno moc hezké. Nevyžila jsem ale nic z toho. Zajímala mě totiž jen jediná věc – obrovská vana, ve které skoro doslova plavu. Má průměr tak přes metr čtyřicet. Uvelebím se a jsem rozhodnutá to všechno začít.

        Chopím se svojí největší zbraně – taštičky se světýlky, vonnými oleji a jasmínovou vodou. Tahle taštička byla nakonec poklad. Bylo v ní všechno, co jsem potřebovala. Nakládám se do vany a jsem plná blaha. Břicho mě trošku pobolívá, ale jsem tady – rozumově. Martin si bere stoličku a usedá k vaně. Podává mi pití, vaří mi čaj. Těším se, ale jsem nervózní. Do místnosti vchází sestra, nabízí mi difuzér. Po chvilce se místností rozvoní rozmarýn. Pak se staví další sestra, aby zkontrolovala ozvy miminka. Výhodou apartmánu je, že mají sondy bezdrátové a voděodolné, takže mi stačí se jen zvednout na kolena, aby sestra dosáhla na bříško.

        Během hodinky se objeví Bětka hned dvakrát. Poprvé jde omrknout, jak jsme se zabydleli. Usmívá se a povídáme si. Mám mírné bolesti, nijak extra pravidelné, prostě občas. Vtipkujeme, jsem ještě pořád „vzhůru“. Do její druhé návštěvy rozjíždíme porod. Martin mě hladí po ramenou a krku, dokonce našel plastové kelímky a polévá mi s nimi vykukující břicho a studená ramena, což je absolutní blaho. Zároveň Martin moc dobře věděl, co potřebuju – oxytocin. A tak neváhal, začali jsme se líbat. Moje „lehké menstruační“ bolesti nějak nabraly na síle a skoro i na pravidelnosti. Začínám být lehce v limbu, hodně zpomalená a jen si užívám to teplo a péči.

        Když přijde Bětka podruhé, v kapse homeopatika, přijde blíž a se slovy „Tak jak?“ se na mě podívá. Dlouze k ní zvedám oči, už nejsem tak veselá a srandovní, už prohlásím takové mručivé „Ahoooj.“ Její oči se přimhouří. Homeopatika už nebudou potřeba. Bolesti se zvětšují a možná jsou trošku pravidelné. I když si já pořád nejsem jistá, jestli rodím. Připadám si, jako že mám silnější menstruační křeče a to ještě nemůže být ono. Bětka nám radí, ať si objednáme ještě normální jídlo zvenku a pořádně se posilníme. A zase mizí. Během doby, co jíme bunbonambo, se moje tělo zastavilo v procesu rozbíhám porod a vrátilo se do rozumové části. Jsem opět veselá, s Martinem si povídáme a já zase tak nějak vnímám. Bolesti trochu ustanuly. Přesně tady bylo vidět, co tělo potřebuje k tomu, aby rodilo a co přesně škodí. Mluvení, zapojení mozku, prostě být v přítomnosti. Ale já nechtěla být v přítomnosti, já chtěla být tam jinde, mimo, tam někde, kde se rodí.

„Cítím, že se můžu uvolnit a nechat to probíhat.“

        A tak jsem se po jídle do vany zase vrátila. Martin se zase chopil role duly a šlo mu to náramně. Zatemnil všechny žaluzie. Pustil mi jemnou relaxační muziku. Přikapal rozmarýn a sedl si opět za mě do vany na porodní sedátko. A začali jsme zase rozjíždět. Poléval mi bříško, hladil mě, líbali jsme se. Ohromně to pomáhalo. Taky jsem si našla způsob, jak dát Martinovi vědět, jak jsou kontrakce silné. Chytala jsem si do pěstí jeho ukazováčky. Podle sílící bolesti jsem je tiskla, a když vlna končila, prsty jsem uvolnila. Martin měl tak představu, jak moc mě bolí a jak dlouho trvají. Zvláštní bylo, že se začaly dost zpravidelňovat, což nám bylo divné. To přece ještě nemůže být ono. Nějak jsem si pořád myslela, že ještě nerodím.

        Je něco kolem čtvrté. Jsem už asi tři hodiny naložená ve vaně, ze které je mi horko. Začínám se ocitat ve vlnách, bolest a uvolnění. Martin sedí za mnou, tisknu mu prsty a snažím se myslet na dýchání. Během kontrakce zkouším další hypnoporodní techniku, co největší nádech do břicha, nadmu ho, co to jde, to pomáhá rozplynout bolest. Vizualizace růže a moře. Nádech a výdech. Bolesti sílí. Nejsou to už jen menstruační bolesti. Už se rozpínají do celého břicha. Martin mi ho polévá. Žádám o kapesník namočený ve studené vodě. Můj obličej z horké vody úplně hoří. Takže mi krom bříška a masáže a líbání Martin ještě otírá čelo a tváře a pravidelně namáčí kapesník. Nese mi colu, jeden lok je příjemný osvěžení. Napít. Kapesník. Jasmínovou vodu stříknout na obličej. Celý můj porod je teď provoněný jasmínem. Kontrakce, chytnout prsty. Lehce tělem houpu, už nedokážu zůstat jen tak v klidu. Nadechuju břicho, je těžké se soustředit na cokoli jiného. Hlasitěji vydechuju. Martin přinesl žlutá světýlka a omotává je kolem nerezového madla vedle vany. Příjemná atmosféra je hotová, venku se stmívá. Hudba hraje, je mi teplo, horko, Martin je u mě a cítím se bezpečně. Cítím, že se můžu uvolnit a nechat to probíhat.

        Bětka se za námi znovu stihne podívat. Pozoruje moje kontrakce. Stačí jí poslouchat moje sténání a chvíli vydrží, než přijde další vlna. Nad intenzitou a pravidelností kýve hlavou a ujišťuje mě, že je to ono. Že jsem sice neměla kontrakce po dvaceti minutách, ale vlastně skoro hned po pěti, ale že už to je fakt ono. Směju se sama sobě, že jsem si pořád myslela, že to je jen nějaký malý začátek. A že je něco divně. Pochválí nás, že nám to jde skvěle a máme pokračovat v tom, co děláme. Ona se musí od pěti do sedmi vzdálit, ale pak konečně přijde. Pak bude konečně u našeho porodu žena, kterou jsem si intuitivně vybrala a která mi svým hlasem dodává odvahu a sílu najít v sobě to, co tam od přírody je.

        Zůstáváme opět s Martinem sami. Tyhle chvilky, i když jsou protkané bolestmi, které sílí, jsou naprosto kouzelné. Přesně takhle jsem si je představovala. Měním pozice ve vaně, bolesti sílí, jsou v celém břiše a já dýchám nahlas. S dechem objevuju, že mi pomáhá se ve vodě vlnit společně s kontrakcí. Nádech a výdech jsou krouživé vlnivé pohyby ve vodě. Sem tam si dáme pusu s Martinem, říkám mu, jak je úžasnej. V tu chvíli mi to úplně nedochází, ale on mi rozjel porod. Vším tím, co tam pro mě dělal. Byla to naprosto dokonalá souhra. Mít ho tam u sebe byla na celém porodu jedna z nejlepších věcí.

        Bolest, napínání, nádech, výdech, funím, vlním se ve vaně spolu s bolestí. Je tma, klid, horko. Ležím na boku, na zádech, na pravé straně vany, na levé. Martin se kolem vany chudák dost nepohodlně krčí. Nese mi talíř, chce se mi zvracet, ale přejde to. Čas neexistuje. Sice je tma, ale mám většinu času zavřené oči. Je to ono. Jsem v takovém časoprostoru, takovém prázdnu, kde je jenom Martin, bolesti, dech, teplo. Najednou je z toho asi půl osmé a do pokoje vchází Bětka. Kontroluje moje vzdechy, chvíli je pozoruje, říká svoje hmmm. Pak mi nabídne vyšetření ve vodě, za což jsem jí neskutečně vděčná. Ležím na zádech, za rameny mám Martina a Bětka mě ve vodě, kde se dokážu v tu chvíli maximálně uvolnit, vyšetří. Není to nepříjemné, cítím jen, že je něco uvnitř. Nebolí to, nemám kontrakci.

        „Nádhernou práci jste tady udělali, krásně jste přirozeně rozjeli porod. Rodíš Ivet, jsi v aktivní fázi porodu. Jsi na čtyři centimetry. Tu těžkou část máš za sebou. Jeďte takhle dál a brzo bude vaše 90% holčička na světě.“

        Když tohle Bětka dořekla, když řekla – jsi v aktivní fázi porodu, vyhrkly mi slzy do očí. Jak řekla Bětka s úsměvem – ty si nám tady zatím pomalu potají rodíš. Bylo to opravdu tak. Nechali nás tam osudu a my jsme si sami rodili naši dceru.

„Můj svět se shluknul do pár sekund hrozné tupé lechtavé bolesti, která se střídala s pár minutami absolutního uvolnění, dýchání do rukou. “

        Když přichází další vlna, snažím se bolest vnímat sekundu po sekundě. Jak přicházejí, jak odcházejí. Abych nepřemýšlela nad ničím dopředu, ani dozadu. Jen ten přítomný moment, ta jedna vteřina bolesti, která po minutě přestane. A pak přijde uvolnění, ve kterém odpočívám. Bolesti nabraly na síle. Už se ve vaně nevlním, už se svíjím. Ležím na zádech a s kontrakcí se točím na bok. Když vlna odchází, pomalu ji rozhoupu a nechám odejít. Martin moje tělo přidržuje, pořád u toho nepohodlně dřepí v nejhorším koutku vany, který jsem si vybrala, kam si on nemůže ani sednout. Kdo říká, že to není pro muže náročné, tak kecá. Martin byl tak v pozoru a pořád něco dělal, že ho porod vyřídil plným právem taky.

        Mám neustále zavřené oči, otvírám je jen v nutnosti podívat se Martinovi do očí nebo na Bětku, že tam je. Dřepí vedle vany a pozoruje nás. Nedělá vlastně nic. Chválí mě a říká slova podpory. Když mám kontrakci, říká – pusť ji, nech ji jít dolů. Je na cestě, nech ji přijít. Je neskutečný, jak mimo jsem, ale tohle vnímám. Jako kdyby mluvila na hranici mého podvědomí, ve kterém jsem plula. Můj svět se shluknul do pár sekund hrozné tupé lechtavé bolesti, která se střídala s pár minutami absolutního uvolnění, dýchání do rukou. Ve chvilkách uvolnění jsem usínala a chtěla odpočívat.

      Bětka mi občas přiložila na bříško sondu, aby zkontrolovala srdíčko miminka. Pak mi sděluje, že je na čase mě opět vyšetřit. Ležím na stejném místě, uvolním se ve vaně a zavřu oči. Jsem otevřená na osm centimetrů. Tu největší, nejdelší část mám prý za sebou. Bětka mě chválí. Už jen pár kontrakcí. Je devět večer.

    Přicházela nejintenzivnější část porodu. Kontrakce moc nesílily, bolely hodně, probíhaly pořád stejně. Já se svíjela, Martin hlasitě opakoval nahoru dolů, což mi pomáhalo při kontrakci, Bětka povzbuzovala. Chtělo se mi hrozně moc spát, a tak jsem usnula. Dřepím ve vaně a usínám Martinovi hlavou v dlaních, protože ji nemůžu udržet. A na chvíli jsem byla absolutně mimo. Nechápeme ani já, ani Martin, jak dokáže někdo tak rychle upadnout do tak hlubokého spánku. To vlastně ani nebyl spánek. To byl hypno stav. Já byla úplně někde mimo, chvílemi vědomá, chvílemi nevědomá. Maximální uvolnění. A pak přišla zase ta ohromná, svíjející bolest, která už se nedala prodýchat nafouknutým břichem, u které už jsem si nemohla představovat mořské vlny, u které už jsem nemohla nic, jen přijímat a vnímat vteřinu po vteřině největší bolesti v mém životě.

        A pak přišla krize. Z kurzu nebo Bětčiny knížky vím, že je to důležitý moment porodu. Znamená, že žena bojkotuje – mění se fáze. Dítě by mělo být připravené jít dolů. Nadávala jsem. Vrčela jsem. Vztekala jsem se tak, že jsem pěstí bouchala do vody a hlasitě volala: „Neee, já už nechci.“ Už to nezvládnu, už končím. Už další nevydržím. Cholerik. Bětka mě slovy neskutečně podporovala. V podvědomí jsem věděla, že je tohle hraniční fáze a znamená jen to dobré. Ale měla jsem pocit, že už to chci fakt skončit. Dýchání mě vyčerpávalo, brněly mi končetiny, mezi vlnami jsem byla jako hadrová panenka. Bolesti byly ohromný. V ten moment tělo začalo jednat samo. Začala jsem křičet slova, která mě povzbudila a dávala rozkaz mému tělu. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě mi to naskočilo.

       „Tak už pooooojď. Dolůůůůů. Aaaaaa, pojď ke mně! Dolů, dolů, dolů. Už nemůžu. Už dooost. Dolůůů.“ A takhle pořád dokola. Nevím, jak mohla trvat tahle bojkotovací fáze. Možná čtvrt, půl hodiny. Martin dělal pořád to samé dokola. Kapesník, nahoru, dolů, jsi skvělá, pusa na čelo, jasmín.

        Během chvilky se začalo cosi měnit. Měnil se můj hlas, moje mručení a sténání, změnilo se moje svíjení. Bětka jenom podle toho poznala, že miminko sestupuje dolů a že mě tlačí na konečník. Jsem hlasitá, už to není sténání, už je to skoro křičení. Jednou přijde taková kontrakce, že až otvírám oči, abych se ujistila, kde jsem a co se děje. Jako by mě to šokovalo a přivedlo zpátky.

        Bětka mě upozorňuje, že budeme muset z vany ven, že je malá na cestě. Nechtělo se mi. Voda pro mě byla naprosto božím prostředím a dokázala jsem si představit, že bych svou dceru do vody porodila. Bětka si to v tu chvíli dokázala představit taky. Dovolila mi tam ještě chvíli zůstat, ale měla jsem se psychicky připravit na změnu prostředí. Pomalu jsem tedy přijímala myšlenku, že budu muset ven. Do té doby jsem byla ve vaně nějakých devět hodin. Kontrakce se změnily na úplně jinou bolest a já mám v některých vlnách pocit, že bych nejradši zatlačila a porodila do vody. Je to ohromný tlak. Musíme ven, Bětka a Martin mi pomáhají na porodní lehátko.

„Kontrakce si najednou prožívalo tělo samo, já jsem dokázala jen dýchat a křičet.“

        Začala vypuzovací fáze. Kontrakce jsou najednou úplně jinde, úplně jiné. Jedou mým tělem a já už ani nestíhám nějak reagovat, jen se na té vlně vždycky svezu. Začíná pro mě nejintenzivnější část porodu, kdy jsem objevila, co všechno dokážu. Jak dokážu řvát. Protože řvát jsem začala fakt hodně. Jak šelma. Řvala jsem tak moc, že jsem měla pocit, že mám pilku v krku. A pilku tam dole. Cítila jsem obrovský tlak a hlavičku, jak pomalu sestupuje dolů s každou kontrakcí. Kontrakce si najednou prožívalo tělo samo, já jsem dokázala jen dýchat a křičet. Vždycky, když kontrakce přišla, jsem se zatnula prsty u nohou do lehátka, pevně se chytila vrchní části, vyšpulila jsem na Bětku zadek a řvala jsem.

        V tuhle fázi nevnímám Martina tolik, jako předtím. Najednou jsem potřebovala jasné instrukce, kdy co dělat, kdy dýchat, kdy ne. Bětka mě dokázala vyhecovat, přesto, že jsem nechtěla, aby byl můj porod sportovní výkon s pokřikováním, Bětka přesně věděla, co říct. Vím, že byl Martin vedle a všechno to sledoval, v téhle chvíli jsem ho ale na moment vytěsnila. Byla jsem jen já, prohlížející si kontrakce, a Bětka, která mi říkala, co dělat.

      Miminko se pomalu sune dolů a je to cítit s každou kontrakcí. Jde níž a níž a bolesti přicházejí rychleji za sebou. Je to taková bolest, která se nedá ovládat, ona ovládá mě, můj hlas. Řvu jako ďas, zítra určitě přijdu o hlasivky. Bětka mě moc podporuje. Miminko se na okamžik posune dolů, ale kontrakce je tak silná, že ji nechám odejít během chvilky. Nedokážu to vydržet. Nedokážu tlačit tak dlouho. Takže se děje to, že miminko leze zpátky nahoru. Úplně cítím, jak se pohybuje nahoru a dolů.

    Tyhle kontrakce trvaly celkem asi tři čtvrtě hodiny. Malá šla níž a níž, kontrakce byly intenzivní, já čím dál hlasitější. A pokaždé, když jsem si ji prožila, tak se malá posunula zase zpátky. Jakoby se schovávala. Bětka mě přesvědčuje, že musím vydržet déle, musím zůstat v té kontrakci. Vím, že by už mohla jít. Uvnitř mám ale hrozný strach. O svoji hráz, cítím, jak se to tam dole natahuje, jak by šla ven, kdybych pořádně zabrala, ale strašně se bojím. Proto z té kontrakce vždycky uteču, nechám ji ukončit dřív, prostě se narovnám, vydechnu, ona přestane. A malá zaleze. A vím, že je to můj strach uvnitř a já ji musím pustit ven.

        Miminko je níž a níž. Bětka mi dovoluje sáhnout si na hlavičku. Při tomhle jsem tušila, že jsme u konce. Že teď musím fakt zabrat, ze všech sil tu kontrakci prožít a zůstat v ní co nejdéle. Bětka radí, kdy se nadechnout a vydechnout, je neskutečný, jak to všechno ví a jak mi to pomůže. Příští kontrakci zůstávám déle, tlačím, řvu, zatínám pěsti.

      Na tu další kontrakci jsem ji ven nedostala. Bětka pořád hecuje, říká ta správná slova, moje jméno, že už tu bude. A na další jsem ji zase nedostala. Vyjela hodně ven a zase zajela zpátky. Teď to prostě dám. A vydržela jsem v další kontrakci tak dlouho, jak jen mi dech vystačil, rychle jsem se nadechla a ještě trochu. Najednou to děsně pálilo. Miminko bylo dole a zůstalo tam. Nastal důležitý moment – už se nevracelo zpátky a ten tlak na hrázi zůstal. Zůstal, pálil, ale dal se vydržet. Nebylo to to nejhorší. Bětka tam miminku dost rukama pomáhala a křičela na mě, že tohle je ono. Radila mi přesně, kdy se nadechnout, vydechnout. Přišla poslední kontrakce. Já to v tu chvíli netušila. Poslední řev, poslední zakřičení a to pálení najednou trošku přestalo. Kontrakce přestala a já se chtěla zase trochu narovnat a nadechovat se jako vždycky. Bětka mi ale radila vydechnout a uvolnit se. Ať hlavně nic nedělám. V tu chvíli byla hlavička totiž venku. Nebyla jsem si tím vůbec jistá, ale podle toho, jak Bětka změnila rady a instrukce, pochopila jsem, že poslední kontrakce vyvede ven tělíčko. A bylo to tak.

     Přišla poslední, slabší kontrakce, která byla velmi krátká. Zabolelo to, zakřičela jsem a v tu chvíli jsem cítila, jakou rychlostí ze mě kluzké tělíčko samo vyklouzlo. Pod mýma nohama nastal šrumec. Ani si nepamatuju, jestli plakala nebo ne, jen vím, jak říkali, že je to Elizabeth. Zůstala jsem na všech čtyřech a následující sekundy jsem se snažila vzpamatovat. Vydýchávala jsem ten nával adrenalinu, pomalu jsem otevřela oči, narovnávala jsem se a v tu chvíli mi došlo, že je to za mnou. Okamžitě jsem byla mozkem přítomná, probudila jsem se z té bubliny a otočila se. Okamžitě jsem se po ní začala ptát, ať mi ji dají, ať mi ji dají na hruď a otáčela jsem se. Uvolnila jsem se, lehla si a v ten moment jsem dostala dceru Elizabeth do náruče.

„Přišla na svět lépe, než jsem si představovala, s dumající rukou pod bradou. A v ten moment se nám změnil život.“

        Po tomhle momentu byl v pokoji šrumec, ale já jsem vnímala jen nás tři a Bětku. Udělala mi jeden kosmetický steh, jinak jsem byla bez poranění. Sestra nám pomohla se samopřisátím Elizabeth a následoval dvouhodinový kouzelný bonding.

        Ve 4:44 mi začaly první bolesti. V šest ráno praskla voda. V deset jsme dorazili na porodní sál porodnice Bulovka, po jedenácté do porodního apartmánu. Byla jsem pak asi devět hodin naložená ve vodě. Před devátou jsem byla otevřená na osm a posledních cca čtyřicet minut před narozením Elinky jsem byla na lůžku v druhé době porodní – vypuzovací fázi. Elizabeth se narodila do rukou Alžběty Samkové, nejúžasnější porodní asistentky, kterou mi vybrala moje intuice. Přišla na svět nádherným přirozeným porodem, bez lékařských zásahů, bez jakéhokoliv nekomfortu, za světla světýlek, zvuku jemné hudby a vůně jasmínu. Přišla na svět lépe, než jsem si představovala, s dumající rukou pod bradou. A v ten moment se nám změnil život.

        Šestinedělí nám začalo na oddělení šestinedělí, kde jsme měli štěstí na jednolůžkový nadstandard, kde se mnou zůstal i Martin. Bylo to tak týden, co udělala Bulovka výjimku a muži mohli na pokoji zůstat i v době covidové. Měli jsme na to fakt štěstí. Po rychlých nočních instrukcích od sestry, jak se starat o miminko, jsem spala jednu hodinu, zbytek jsem kontrolovala naši dceru. Rozhodla jsem se pro ambulantní porod, a protože bylo všechno v pořádku a Bětka nás hodně podpořila, odebrali jsme se druhý den po obědě domů. Tam jsem se uvelebila na gauč a s miminkem kůži na kůži se zabalila do deky. Martin o nás první dny pečoval, nosil, co jsem potřebovala. Cítila jsem se skvěle, neměla jsem potřebu odpočívat a jen ležet. Užívali jsme si to moc. Navštívila nás Bětka, aby nám pomohla s kojením a s mými otázkami. Nejdůležitější otázka byla, jestli s naším dítětem není něco v nepořádku, jestli není apatická. Elizabeth totiž byla bohémsky klidná a skoro se usmívala. Společnou návštěvu jsme si moc užili.

        Samozřejmě nastaly i chvíle krize, kdy jsem nevěděla, co dělat. Když se Eli rozhodla nespat nebo plakat, plakala jsem taky. Byla jsem víc citlivá, bála jsem se o ni. Měla jsem ji často u sebe, spala mi na hrudníku v šátku, já v polosedě. Překvapilo mě, že dokáže žena opravdu šest týdnů krvácet a mít očistky, a ten hormonální koktejl je taky zajímavé překvapení. Martin nám byl nápomocný a postupně jsme se sžili. Skákali jsme na balonu, chodili na procházky v šest ráno, užívali si vaničkování a všechna ta poprvé. Ráda na to období vzpomínám a naše miminko bylo, jako pro každou mámu, naprostý slaďouš. Díky lockdownu jsme kromě pediatra nikam nejezdili a kromě rodičů ani nikdo nepřijel za námi. Tudíž jsme celý čtvrtý trimestr byli společně v našem bytě, nosili jsme, tulili jsme a byli nejšťastnější za tenhle dar a radost do života.  

Autorka článku: Iveta Klusoňová