Veronika Havrdová

„Těhotenství bylo mým nejkrásnějším obdobím v životě, cítila jsem od začátku přítomnost miminka  a povídala si s ním.“

Moje cesta za miminkem začala vědomou přípravou už rok před početím. Na jaře v roce 2019 mi do života přišel můj vysněný partner Vítek, se kterým jsem opravdu šťastná, cítím se v bezpečí a vím, že mohu být sama sebou. Vedle něho jsem se dokázala tak uvolnit, že postupně přicházely různé bolesti těla a já věděla, že tělo se pročišťuje z minulosti na několika úrovních. Celkem brzy od seznámení jsme se začali bavit o tom, že bychom chtěli společnou rodinu. Já se začala věnovat hodně sobě, abych mohla přivítat naše miminko ve zdravém a vitálním těle! A to se podařilo hned, jak jsme si přáli, v květnu 2020. To, že jsem těhotná jsem zjistila na našem romantickém víkendu v Jizerských horách v penzionu Harmonie. Brečela jsem radostí, že se naše přání vyplnilo!

Těhotenství bylo mým nejkrásnějším obdobím v životě, cítila jsem od začátku přítomnost miminka  a povídala si s ním. V tomto požehnaném období jsem pustila většinu mých masáží a tréninků běhání pro radost. Pracovala jsem pouze z domu (podnikání se zelenými potravinami Green Ways), abych mohla odpočívat, cvičit jógu, chodit na procházky a přizpůsobit si práci podle sebe, za což jsem byla opravdu moc vděčná! Měla jsem čas přečíst několik knížek o těhotenství a přirozené přípravě na porod. Absolvovala jsem předporodní online kurz od mé porodní asistentky a i kurz hypnoporodu – zaměřovala jsem se na to, abych byla co nejvíce uvolněná. Moc mi s tím pomohl i web klidnamama.cz, kde jsem si koupila balíček vedených relaxací a afirmací. Dříve jsem totiž závodně sportovala a v životě hodně dřela, a proto jsem se chtěla připravit na porod tak, aby to bylo co nejvíce harmonické.  Chodila jsem na ženské kruhy pro těhotné a kojící maminky, což mě velmi obohacovalo a zde jsem poprvé začala uvažovat o domácím porodu. Když jsem slyšela a četla příběhy žen, které rodily doma, byla jsem tomu čím dál více otevřená. Od začátku jsem si přála, aby u porodu mohla být kromě manžela i má sestra, dvojčátko Terezka, se kterou jsem se před téměř 30 lety narodila. Vzhledem k současné situaci, kdy je spoustu omezení a jsou přeplněné nemocnice, jsem se pro domácí porod rozhodla a Vítek mě v tom podpořil. Domluvila jsem si porodní asistentku Martinu a na porod se těšila, že se s nikým nebudu muset dohadovat a bude pro mě v bezpečném prostředí u nás doma!

A jak k nám doputoval porodní talisman Živa? Kamarád z našeho projektu In-To-Great Jirka K. mi o této soše napsal v lednu a po jejich porodu si sochu další zájemci nestihli vyzvednout, protože rodili dříve. A náš společný kamarád Michal G. měl hned za pár dní cestu autem přes republiku  z Olomouce do Liberce na naši Green Ways přednášku, a tak k nám domů sama doputovala. Prostě tu měla být! Několik dní na to jsem měla na konci 38. týdne domluvený předporodní rituál se svými kamarádkami a Pacha Mama byla jeho dominantou. Po nádherné péči od mých blízkých žen jsem věděla, že jsem připravená a pro můj porod jsem udělala vše, co jsem si přála. Dokonce se povedl i hennový obrázek na mé krásné těhotné bříško.

„Odpočívala jsem, dělala si bylinné napářky, četla porodní příběhy a ladila se na příchod nového člena rodiny.“

Stále jsem měla pocit, že budu rodit dříve, protože mi od 8. měsíce často tvrdlo bříško a měla jsem poslíčky. I když byly dost bolestivé, snažila jsem se to brát pozitivně, že děloha trénuje stahy na porod a já se naučím alespoň správně prodýchávat kontrakce, což mi pak opravdu pomohlo. Už jsem si několikrát myslela, že začínám rodit, ale pak se to vždy uklidnilo… Říkala jsem si, zda pak vůbec poznám, že to opravdu začíná. Měla jsem také strach, že před porodem ještě nestihnu nějaké věci, ale pak jsem to pustila z hlavy a nakonec jsem měla dostatek času, protože jsem rodila jedenáct dní po termínu. Měla jsem první termín podle ultrazvuku a druhý o čtyři dny později podle poslední menstruace  a naštěstí  má  doktorka  brala  až  ten  druhý  termín,  takže  mě  nestrašila  žádným  vyvoláváním  v porodnici. Poslední týden jsem tedy už jen odpočívala, dělala si bylinné napářky, četla porodní příběhy a ladila se na příchod nového člena rodiny. Raději jsem už zařadila alternativní způsoby vyvolání porodu jako kořeněná jídla, dlouhé procházky, teplé koupele a milování s kontinencí. Věřím, že něco z toho přispělo a příroda dopomohla, protože na úplněk se porod spustil!

Po prochozené noci na záchod s „plným“ močovým měchýřem a nějakých stahů bříška, což už mi přišlo ke konci těhotenství normální, mi ráno okolo sedmé hodiny odešla hlenová zátka spolu s krvavým hlenem a já měla radost, že je to konečně tady. Na tento den jsem se celé těhotenství těšila a měla jasnou představu o tom, jak si porod zpříjemnit! Jako první jsem šla dodělat čokoládovou polevu s kokosem na bábovku pro porodní asistentku, kterou jsem den předtím upekla. Dobalili jsme potřebné věci do porodnice, kdyby byla potřeba tam později přece jen jet… A taky jsem rozmístila po bytě svíčky do všech místností tak, jak jsem si přála, aby bylo doma přítmí s příjemným světlem.

Kolem osmé hodiny jsem napsala zprávu porodní asistence, že pravděpodobně něco začíná… Cítila jsem napětí v podbřišku a kříži a měla zatím nepravidelné vlny v délce okolo 45 s. Dala jsem vědět sestře, že pravděpodobně začínám rodit, ať za námi domů přijede, a také jsem přeposlala zprávu několika blízkým spřízněným duším. Téměř všichni mi skoro hned odpověděli, že na mě myslí, podpořili mě, a dokonce mi přišla ještě nějaká hudba do porodního playlistu. Cítila jsem se dobře a ještě si pročítala papíry, které jsem sepsala manželovi a mé sestřičce, co bych ráda, aby během porodu pro mě mohli dělat, od aromaterapie, masážních bodů, hudby, svíček, svačinek až po techniku dýchání spolu s vizualizacemi. Šla jsem si uvařit bylinky na ženskou napářku pro uvolnění porodních cest a hned ráno i zrealizovala. Potom jsem si zalezla ještě do postele na hypnoporodní relaxaci  na  uvolnění.  Vítek  spustil  aplikaci  porodních  kontrakcí  a  zaznamenával  tam  délku a rozestup vln. Raději jsme to chtěli mít pod kontrolou, aby PA stihla přijet, přece jen ji čekala cesta dlouhá hodinu a půl, z Vrchlabí do Liberce. Kolem jedenácté jsem zavolala Martině, abych se s ní domluvila. Vlny přicházely častěji a byly delší. Aby PA zjistila, zda už se porod opravdu rozběhl, doporučila mi dát si vanu, do které jsem stejně měla namířeno. A zrovna v tu dobu k nám dorazila má sestřička, která mi připravila hezkou koupel a byla se mnou. Pustily jsme si hudbu čisté romantické lásky, kterou mi ještě ten den Miška poslala. Manžel mezi tím připravil svačinku pro všechny a dopoklidil náš byt, aby tu bylo na porod čisto. Když jsem vlezla do teplé vody se solí a levandulí, bylo to velmi příjemné, ale kontrakce se utlumily. Najednou nebyl rozestup mezi nimi pět minut, ale už i dvacet, a tak jsem věděla, že máme ještě čas. Vylezla jsem z vany a lehla si do obýváku na futon k dřevěné soše, kde mi bylo příjemně. Dali jsme si lehký obídek v podobě toustů a zeleniny, všichni si povídali a manžel zahrál na kytaru a zazpíval mé oblíbené písničky. Já byla v pohodě.

„Moc mi pomáhalo, když mí dva pomocníčci dýchali se mnou a přípomínali mi, ať se ještě více uvolním.“

Ve 14 hodin jsem si psala s PA, jak to vypadá. Intervaly mezi vlnami se začaly zase zkracovat (asi po 6–10 min v délce kolem 1,5 min). Zkusila jsem si udělat samovyšetření a řekla bych, že jsem byla otevřená asi na 3 cm. Vlny se mi dařilo hezky prodýchávat, ale stále byly nepravidelné. Martina mi psala, že si myslí, že porod bude v noci, a tak jsme se domluvily, že se u nás staví večer zkontrolovat situaci (ona měla zrovna na 18. hodinu cestu do Liberce na kontrolu rodičky z předešlé noci). A já se díky tomu ještě více uvolnila, protože jsem věděla, že už bude v Liberci, a kdyby se to rozjelo, stihne na domácí porod přijet. Navíc byla stále na telefonu, kdybych něco potřebovala.

Po nějaké době v obýváku jsem cítila, že už chci změnu a pohyb, a tak jsem navrhla odpoledne krátkou procházku. Byli jsme s manželem venku asi 30 minut a čerstvý vzduch mi udělal moc dobře! Chůze mi to více rozhýbala a vlny přicházely zase častěji. Vždy, když přišla, jsem se buď předklonila a opřela se o stehna, nebo zavěsila do objetí za Vítka, přestala mluvit a dýchala…  Pak jsme zase pokračovali. Když jsme přišli domů, chtěla jsem odpočívat, a tak jsme si zalezli znovu do postýlky. Dala jsem si jógovou relaxaci šávasánu. Manžel si četl vedle knížku, držel mě za ruku a měřil kontrakce. Sestra byla v obýváku připravená na pomoc, kdy ji budu potřebovat. K večeru jsem za ní přišla a ještě strávila nějaký čas i s ní. Jsou to dva moji nejbližší, ke kterým cítím mnoho lásky a v jejich přítomnosti je mi krásně.

K večeru jsem požádala připravit ještě podruhé bylinnou napářku a při ní jsme s Terezkou spolu zpívaly naši oblíbenou písničku „I choose to Live in Love“ od Sama Garretta. Vlny už byly asi po třech minutách a sílily, proto jsem se ještě více potřebovala soustředit na dech a přestávala jsem mluvit. Moc mi pomáhalo, když mí dva pomocníčci dýchali se mnou a přípomínali mi, ať se ještě více uvolním. Největší bolest jsem při každé kontrakci vnímala do spodní části zad ke kostrči a vždy tak dva dechové cykly mi trvalo, než jsem to rozdýchala. Dobře mi dělalo, když mi do této oblasti Terezka nebo Vítek přikládali ruce, masírovali mě a taky teplé nahřáté bylinné polštáře. Byla jsem hodně citlivá a měnily se mé potřeby. Chvíli jsem o něco prosila a pak to samé mi bylo zase nepříjemné a žádala heslovitě, většinou jedním slovem, o změnu. Bylo o mě ale božsky postaráno! Dostávala jsem napít z brčka zelený ječmen nebo vodu, občas si zobla nějaké ovoce a čokoládu, použila Bachovy esence či osvěžení růžovou vodou, hladili a objímali mne, slyšela jsem slova podpory a znovu hru na kytaru a zpěv. Do této doby si to ještě celkem pamatuji, později už jsem moc nevnímala a doptávala se po porodu, jak to vlastně bylo. Přišlo mi, že díky dechu jsem se dostala úplně do jiné dimenze.

Kolem 19:30 přijela Martina na kontrolu. Já jsem zrovna klečela ve vaně (půjčila jsem si pro tento případ nákolenky) a ségra mi sprchovala horkou vodou spodní část zad. Teplo mi pomáhalo zvládat silnou bolest a taky stále ten dech a taky hlas. Ze sprchy jsem s oporou sotva šla a Martina poznamenala, že přijela akorát, že mi začíná aktivní část porodu. Hurá, měla jsem radost, že každou vlnou jsem blíže k našemu vysněnému miminku.

„Přišel velký příliv energie, že jdeme do finále…“

Porodní asistentka nás zkontrolovala, zda je vše v pořádku, poté nám nechala prostor a seděla opodál. Většinu času aktivní fáze první doby porodní jsem strávila na čtyřech, kde mi bylo nejpohodlněji. V průběhu večera jsem měla chuť si dát znovu vanu a Martina mě v tom podpořila. Teplá voda porod urychlila, a tak byly vlny mnohem silnější a celkem rychle za sebou. Nemám pojem o čase, jak dlouho jsem tam strávila  (prý přes hodinu),  ale  vím,  že  se  u  mě  vystřídal Vítek i sestřička. Pak už mi ve vaně začalo být nepříjemně a s pomocí jsem sotva vylezla. Ještě jsem měla potřebu jít na záchod dovyprázdnit se před samotným porodem a Martina už mě rychle směřovala na připravené rodící místo na futonu u sochy. Zde porod nabral opravdu už grády. Praskla mi plodová voda, která vytékala na několikrát a do toho jsem zvracela. Hodil by se připravený kyblík. Martina mě kontrolovala a zjistila, že děložní hrdlo ještě není zcela otevřené a dopomohla mi uzavřít porodní branku, aby miminko mělo prostor úplně sestoupit. To se povedlo a přišel velký příliv energie, že jdeme do finále!

Cítila jsem, že mám dostatek sil (hrála dokola i písnička „The Power Is Here Now“) a to jsem ještě nevěděla, co nás čeká… Měla jsem představu, že pomaličku vydýchám miminko  (hypnoporod) a nechám mu tolik času, kolik bude potřebovat. To ale bohužel nebylo možné, protože měl náš Matýsek krátkou pupeční šňůru, která byla ještě navíc obmotaná kolem krku. To mělo za následek, že při kontrakcích byly vidět už vlásky, ale šňůra ho vždy zatáhla zpátky. PA mi sdělila, že je potřeba jednat rychle. Stále mi opakovala, ať tlačím ze všech sil, aby se miminko rychle dostalo ven. Vyzkoušeli jsme snad všechny rodící polohy, ale v žádné to nešlo. Martina mi řekla, že bude potřeba udělat nástřih. Zeptala jsem se, zda je to nezbytně nutné… Prý, že ano. A tak mě mezi dost silnými vlnami nůžkami šetrně nastřihávala. Dalo se to vydržet… To vlastně byla jediná bolest, kterou jsem tam dole za ten večer cítila. Ani po nástřihu miminko hned nešlo vytlačit a PA oznámila, že pokud to při další kontrakci nevyjde, budeme muset jet do nemocnice. To pro mě nepřicházelo v úvahu a já věděla, že to zvládneme doma! Velmi jsem cítila energii sochy a svých blízkých. Martina mi raději ještě píchla oxytocin a při další vlně už to bylo! Na jedno zatlačení vyšla hlavička, na druhé celé tělíčko (nakonec ve stoje, kdy jsem byla zapřená o manžela), a do deseti minut pak vyplula již vleže placenta. V samotném závěru mě Vítek i Terezka povzbuzovali ze všech sil, že to zvládnu (bylo už po půlnoci a bydlíme v bytovce, ale to nikdo neřešil).

„Byl to můj závod života, který jsem vyhrála.“

DĚKUJI SOBĚ ZA SEBEDŮVĚRU A OSTATNÍM ZA LÁSKYPLNOU PODPORU!

Veronika Havrdová